Vrhací nálož proti ponorkám vykrývala slepé úhly pod minimálním náměrem děl.
Otázka Co způsobuje ty velké výbuchy za lodí při lovu ponorky?
Stručná odpověďVelké výbuchy za lodí, která pronásleduje ponorku, způsobují hlubinné nálože. Před zavedením samonaváděcích torpéd to byla nejúčinnější protiponorková zbraň. Jedná se o nálož explodující v předem nastavené hloubce, která ničí ponorky rázovými vlnami. |
Ponorková hrozba se objevila během první světové války. Z logiky věci byla ponorkami nejzranitelnější Velká Británie spravující největší obchodní loďstvo a disponující největší námořní flotou. Cena ponorek byla v porovnání s dreadnoughty směšně nízká, takže vybudování ponorkové floty bylo „levné“ a v případě střetnutí byly ztráty vždy bolestivější pro vlastníka těžkých hladinových jednotek.
Británie přišla pouhý měsíc po vypuknutí první světové války o lehký křižník HMS Pathfinder, když ho potopila německá ponorka U-21 pod velením poručíka Otto Hersinga. Křižník po explozi muničního skladu zmizel během čtyř minut pod hladinou i s 259 muži posádky. O necelé tři týdny později zaútočila U-9 poručíka Otto Weddigena na křižníky HMS Aboukir, HMS Cressy a HMS Hogue. Všechny tři se potopily během hodiny a Royal Navy přišla o 1 460 námořníků.
Přes spoustu omezení, které ponorky měly, byly i útoky na obchodní loďstvo účinnější než do té doby běžné řádění pomocných křižníků na obchodních trasách. Od února 1915 probíhala první neomezená ponorková válka v historii. Jen za první měsíc přišli Britové o 29 lodí a bezmála 90 000 BRT lodního prostoru (BRT – brutto registrovaná tuna je sto kubických stop, tj. 2,83 m3). Do konce války ztratili polovinu obchodního loďstva. Není tedy divu, že většina „nápadů“ a prostředků boje proti ponorkám pocházela z britských hlav.
První ponorky nevydržely pod vodou dlouho a většinu času trávily na hladině. Britové k jejich „lovu“ přistupovali zpočátku podobně jako k velrybaření. Pro tento úkol vyčlenili velrybářské lodě, trawlery, šalupy a minolovky. Jedním z testovaných a do výzbroje zavedených protiponorkových prostředků ASW (Anti Submarine Warfare) byly sítě s upevněnými náložemi, tažené dvojicí lodí napříč předpokládanou únikovou trasou ponorky. Dalším nápadem byly vrhací nálože připomínající velrybářskou harpunu s tříkilovou náloží a kontaktním zapalovačem. Cílem bylo zasáhnout z proplouvající lodi věž nebo trup ponorky, pokud byly pod minimálním náměrem děl.
Asi prvním účinným ofenzivním prostředkem bylo taranování vynořené ponorky. Drtivá většina lodí měla vyšší rychlost i výtlak, takže ponorkáři tahali v tomto případě za kratší konec provazu. Zachránit je mohly jen malé rozměry a větší obratnost ponorky.
Další možností byla dělostřelecká palba. Ale věž ponorky představovala malý cíl, který se snadno ztratil ve vlnách. Proto bylo nutné vést palbu na malou vzdálenost.
Když zmizí pod vodou
Každopádně se jednalo o prostředky, které umožňovaly ničení jen vynořených ponorek nebo těch, které se snažily uniknout pod hladinu. Jakmile byly hlouběji, byly v bezpečí. Proto Britové zahájili v prosinci 1914 vývoj hlubinných náloží, explodujících v předem nastavené hloubce. V lednu 1915 byly hotovy první čtyři prototypy.
První hlubinné nálože byly plněné střelnou bavlnou a používaly plovákový zapalovač. Hlubinnou nálož tvořily tři části: plovák, lanko a nálož. Po shození do vody začala těžká nálož klesat do hloubky, zatímco plovák zůstal na hladině. Odvinuté lanko vytáhlo pojistku a nálož explodovala – v hloubce dané délkou lanka. Primitivní, ale funkční. Vyráběly se tři námořní a dvě letecké verze. Námořní hlubinná nálož Type A měla ráži 35 liber (16 kg), Type B 65 lb (29 kg) a Type E až 100 lb (45 kg). Letecké hlubinné nálože Type C a C* odpovídaly hmotností námořním A a B.
Schéma britských hlubinných náloží s plovákovými zapalovači
Britové velmi rychle zjistili, že tyto hlubinné nálože jsou příliš slabé, proto objednali Type D v ráži 300 lb (136 kg), s TNT (trinitrotoluen). Tato hlubinná nálož již měla tlakový zapalovač nastavitelný na hloubku 40 nebo 80 stop (12 nebo 24 metrů). V srpnu 1915 Admiralita objednala výrobu 1 000 kusů, takže můžeme mluvit o první sériově vyráběné hlubinné náloži. Později byla vyrobena ještě lehčí verze D* o hmotnosti 120 lb (54 kg), určená pro pomalejší lodě, které by se nemusely včas dostat mimo dosah standardního „déčka“.
Podle britských údajů dokázala hlubinná nálož Type D zničit tehdejší ponorky na vzdálenost 21 m a poškodit je na 42 m. Lehčí D* na potopení ponorky nestačila, poškození způsobila v okruhu 27 m. Zde je nutné upozornit, že popisy účinnosti jsou vždy vztahované na ponorky z daného období. Účinnost proti modernějším typům mohla být zcela odlišná, ale k tomu se dostaneme.
Britská hlubinná nálož Type F
Poslední hlubinnou náloží byl 70lb (31kg) Type F, určený pro palubní vrhače, který explodoval v hloubce 15 m. Za zmínku stojí ještě dvojitá hlubinná nálož Egerton, pojmenovaná po svém vynálezci, veliteli torpédoborce HMS Lance. Ten navrhl pro zvýšení účinku spojit dvě standardní hlubinné nálože. K odpalu mělo docházet současně, elektrickým zapalovačem. K zavedení do výzbroje však nedošlo.
První obětí hlubinných náloží byla ponorka U-68 kapitán-poručíka Lothara Güntzela, která napadla Q-ship HMS Farnborough poručík-komandéra Gordona Campbella. Posádka HMS Farnborough zahájila dělostřeleckou palbu, která zabila kapitána a dva muže hlídky. Ponorka začala mizet pod hladinou. Campbell přejel její pozici a nechal svrhnout dvě hlubinné nálože, které ponorku „vyhodily“ z vody, se zdviženou přídí. Následně definitivně zmizela pod hladinou. Do konce války poslaly britské hlubinné nálože ke dnu třicet nepřátelských ponorek.
Kromě Británie vyvinuli za první světové války hlubinné nálože Francouzi, kteří v roce 1915 zavedli do výzbroje typy Guiraud 40 a Guiraud 70. Obě nálože byly vyrobené z vyřazených hlavic torpéd. Němci používali typ WBA/C15 ráže 100 kg. Nálož měla primární plovákový zapalovač a záložní časový. Vyrobeno bylo jen 2 256 kusů a nebyly příliš spolehlivé. Udává se, že explodovala jen asi polovina ze svrženého počtu. Italové se k hlubinným náložím dopracovali až v roce 1917 s typem B TG Monc. 50/1917. Šlo o 50kg nálož bez možnosti nastavení hloubky.
Úplnými „chrliči“ hlubinných náloží byli Američané. Od roku 1915 vyráběli hlubinné nálože Mk.I, odpovídající britskému typu A. Pozdější nálož Mk.II odpovídala britskému typu D, ale měla dokonalejší zapalovač. Z hlediska počtu vyrobených kusů se jednalo o páteřní typ. Vylepšená verze Mk.III a těžká Mk.IV ráže 750 lb (340 kg) se dostaly do služby až na sklonku války v omezeném počtu. Celkem Američané vyrobili 43 466 hlubinných náloží, z toho 6 818 typu D pro Brity.
