Otec vás brával na stanici od vašich čtyř let. Byla tehdy práce záchranářů jiná než dnes?
V 70. letech, kdy jsem s otcem na základnu na Pustevnách docházel, šlo o partu nadšenců, jak my říkáme srdcařů, kteří chtěli pomáhat lidem v nouzi a neměli k tomu víc než jedny kanadské saně, dva vojenské čluny a velké nadšení.
Setkal jste se při svých prvních návštěvách s některým ze zakladatelů?
Určitě ano. Většina z nich ještě byla v aktivní službě a jezdila do terénu a ti, co již zůstávali doma, přicházeli na kus řeči. Pamatuji si na ně jako na bezva partu, ale co tehdy chlapi mezi sebou konkrétně probírali, to se ke mně jako dítěti nedostávalo. Určitě to nebylo určeno dětským uším.
Kde tehdy byly základny beskydské služby a jak máte hory rozděleny dnes?
První základna Horské služby Beskydy byla v Trojanovicích, kde chlapi získali dřevěnou boudu kousek od hotelu Ráztoka. Komu ale patřila, netuším, snad obci. V průběhu necelých pěti let vznikla další střediska, tedy okrsky, odkud se vyráželo do terénu. Konkrétně to bylo v Ráztoce, Starých Hamrech, Rožnově pod Radhoštěm, Lysé hoře, v Českém Těšíně, Jablunkově, Velkých Karlovicích a ve Vsetíně. V tuto chvíli máme sedm okrsků a osm základen, a to na Velkém Polomu, Javorovém vrchu, Lysé hoře, Grúni, Pustevnách, Soláni a Kohutce a ve Frýdlantu nad Ostravicí.
Kolik členů dnes v Beskydech máte a kolik vám pomáhá dobrovolníků?
V tuto chvíli máme 15 profesionálních členů, kterým pomáhá 44 dobrovolníků a čtyři lékaři. Všichni, profesionálové i dobrovolníci, musí být členy spolku Horské služby České republiky a společně absolvují všechna školení v oblasti zdravovědy a techniky, včetně testů zdatnosti a zručnosti. Lékaři horské služby nemají tak časově náročnou přípravu a přibíráme je k akcím v krizových situacích.
Jak se člověk může stát dobrovolníkem a je o dobrovolnictví u vás zájem?
Stát se dobrovolníkem horské služby je snem spousty nadšenců horské a vysokohorské turistiky, ale mnoho z nich nemá představu, co naše práce obnáší. Nestačí jen splnit věkový limit 18 až 45 let a být dobrým lyžařem nebo horolezcem. Naši lidé musí ovládat zdravovědu, práce ve výškách a hlavně se musí umět rozhodovat v krizových situacích. A být excelentní lyžaři.
Náčelník Horské služby Beskydy Radan Jaškovský
To, že jste chodil s otcem do služby, ještě neznamená, že jste se musel stát členem horské služby. Kdy přišel ten okamžik, ve kterém jste si řekl „Jdu do toho“?
To bylo asi dané. Od mala mě otec brával s sebou na horskou službu, a tak se stalo, že jsem v tom pokračoval. V 18 letech jsem se stal čekatelem. A když jsem se v roce 1984 vrátil z vojny, odcházel do důchodu pan Josef Rajnoch, který pracoval jako profesionál na Pustevnách. Samozřejmě jsem se přihlásil, a tak mě tehdy vzali jako zaměstnance horské služby.
Členem Horské služby Beskydy jste téměř čtyřicet let. Jsou dnes návštěvníci hor jiní než na vašem začátku?
Já bych neřekl jiní. Spíš byla jiná doba a lidé se jinak chovali. Neměli takové možnosti jako dnes. A více respektovali různá opatření. Když jsme vyhlásili zákaz vycházení do hor z důvodu nebezpečí, třeba kvůli zhoršenému počasí, turisté zůstali doma. Dnes můžeme jen doporučit, aby nevycházeli, a najde se dost těch, které naše doporučení nezajímá. Přecení sebe, podcení počasí, přírodu, a potom k nim musíme vyjíždět my.
Když Horská služba v Beskydech začínala, měli jste dva dřevěné vojenské čluny a jedny kanadské sáně. Jak jste vybaveni dnes?
Já si ještě jeden z těch člunů pamatuji, když stával opřený u Libušína na Pustevnách. A vlastně i dnes máme podobný, jen z moderních materiálů. No a k němu přibyl vozový park. Ten už byl poměrně velký i v osmdesátých letech, kdy jsme měli sovětské a rumunské terénní vozy včetně sněžných skútrů. Dnes jsou mnohem modernější a k nim ještě přibyly čtyřkolky a další terénní auta tak, aby každý okrsek měl pro případný výjezd dostatečné technické zázemí. Novinkou jsou skialpy (lyže pro pohyb ve volném horském terénu – pozn. red.). Zatímco kdysi jsme si museli do terénu vybrat běžky, dnes většinu pohybu na sněhu zvládáme právě na nich. Speciální bezpečnostní vázání při sjezdech plně nahradí sjezdové lyže a na cestu do kopce jen přidáme na skluznici stoupací pásy. Novinkou, kterou naši předchůdci neměli, je pomoc vrtulníku, který nepatří přímo horské službě, ale ta letecká je nám v případě nouze plně k dispozici, a to včetně lékařů.
Zima je asi v terénu náročnější než letní období. Co v zimě nejčastěji řešíte?
Dávno již neplatí, že zima je náročnější, co se počtu úrazů týče. Ano, stále jsou ještě výjezdy na sjezdovky nejčastějším důvodem zásahů, ale doby, kdy jsem v létě nevyjížděl ani k jednomu úrazu, což skutečně takové roky byly, jsou pryč. Jednak stoupl počet pěších turistů, ale s nimi našli cestu do hor lidé na koloběžkách, elektrokolech, horských kolech a specifickou skupinou jsou paraglidisté. A v zimě jsou to stále úrazy na sjezdovkách.
Co patří mezi nejčastější prohřešky turistů?
Že podcení hory a přecení sebe. Nepřipraví si túru, podcení oblečení, vyjdou pozdě. Lidé si myslí, že když s sebou mají techniku, jsou neporazitelní a umí vše. Pak ale přijde nečekaná situace, a oni nevědí jak dál, a nejjednodušší pro ně je zavolat si nás. Oni ani nezkusí, zda by došli, když se ztratí, na nejbližší chatu. Jednoduše zapnou na telefonu aplikaci Záchranka nebo zavolají na dispečink a počkají na odvoz. A důvodem, proč nedokázali dojít do západu slunce zpět na chatu, je často skutečnost, že na několikahodinovou túru vyrazili až v poledne.
Co byste návštěvníkům hor popřál do nového roku?
Hlavně ať na sebe dávají na horách pozor. Beskydy jsou v porovnání s jiným pohořím nižší a lidé mívají tendenci je podcenit. Umí být taky nebezpečné jako ty vysoké, zvlášť když se změní počasí. Proto je třeba i k nim přistupovat s pokorou.
