Jak se cítí?
„Stále bohovsky,“ odpověděl Hýravý, který se do velkého fotbalu rozletěl z vesnice Biely Potok, která je dnes městskou částí Ružomberka. „Mohl bych ještě kopat, ale raději hraji soutěžně ping-pong, čtvrtou ligu. Pořád se hýbu. S manželkou jezdíme na kole, chodíme do lesa. Jsme taková silná dvojka. Mám skvělé dcery a čtyři vnoučata.“
Do Baníku Ostrava přišel v roce 1988 z Žiliny. O tři roky později si na sezonu odskočil do francouzského Toulouse, načež další tři roky v Baníku pokračoval. Odehrál za něj 189 zápasů a vstřelil 50 gólů. Také reprezentoval.
Viliam Hýravý sehrál v letech 1987 až 1990 za reprezentaci Československa jedenáct zápasů, dalších pět startů přidal už v barvách Slovenska.
Jak na Baník vzpomínáte?
Ohromně. Byl jsem v Ostravě v září u příležitosti stého výročí klubu. Na lidi v Baníku nedám dopustit. S některými jsme se sešli po dlouhých letech. Moc rád se vracím.
Sledujete současný Baník?
Všechna mužstva, v nichž jsem hrál, a moc jim fandím. To jsou moje srdcovky. Žilina, Banská Bystrica, Baník... Ale nevím, něco mi v tom Baníku chybí.
Můžete to pojmenovat?
Do Baníku už nevidím, ale řekl bych, že klub nemá peníze na kvalitnější fotbalisty, tudíž hraje s těmi, které si může dovolit.
Co jste říkal změně trenérů, když Pavla Vrbu po špatném startu sezony vystřídal Pavel Hapal?
Pavel Vrba je můj kamarád. Slyšel jsem různé názory. Před dvěma týdny byli za mnou chalani z fanklubu Baníku, abych jim podepsal kartičky. Fantastičtí chlapi. Seděli tady u mě. Než přijeli, ptali se, zda je pustím k sobě i po osmé hodině večer. Ale když jsou z Baníku, tak klidně i po půlnoci (směje se). Lidi z Ostravy mám moc rád. Bavili jsme se, že to Pavlovi Vrbovi nevyšlo. Není to však jen o trenérovi.
Leč celé mužstvo nevyměníte.
Je to o celém klubu. Mluvím teď obecně. Pokud v něm něco nefunguje, na koho se to svede? Na trenéra. Nemá výsledky, musí pryč, protože hráče, který dělá zle, nevyhodíte. Já bych to udělal. Funkcionáři však ne, a tak jde trenér. Fotbal je dnes přitažený za vlasy. My jsme před trenérem museli stát v pozoru. Bohový respekt jsme z něj měli. To už není. Čtyři pět hráčů se spolčí, tři zápasy prohrají a šéfové vyhodí trenéra.
To je nejjednodušší řešení.
Ale kam to spěje. Vždyť hráč musí poslouchat. Když to dovolí funkcionáři a jdou proti trenérovi. Je to pomýlené. Bývalo to jiné. A je tu i další problém – hráč podepíše smlouvu na dva roky a po nich poví: Čaute, jdu jinam. Přitom by si měl vážit klubu, kde hraje, který ho platí, a odvádět výkony. My jsme to tak dělali. Když jsem přišel do Baníku, měl jsem otevřenou pusu, a to už jsem měl něco za sebou. Polovinu mužstva jsem znal z reprezentace. A trénoval mě nejlepší trenér, jakého jsem zažil – Milan Máčala. Dodnes si s ním volám, je to můj druhý otec.
Ostatně právě on vás do Baníku přivedl, že?
Byl za mnou třikrát, když jsem hrál v Žilině. Manželka si ho oblíbila, takže jsme se rozhodli, že nabídku přijmeme. A bylo to to nejlepší, co jsme udělali. Na Milana Máčalu a na Ostravu nedám dopustit.
Jaký to vůbec byl trenér?
Výborný psycholog. Ze začátku mi to v Baníku herně nešlo. Vzal mě na kávu a tam mi řekl: Ty ču... slovenský, ukaž, jak umíš hrát! A od toho okamžiku vše šlo. Hra i góly. Takových upřímných lidí si ohromně vážím. Dnes trenér pomalu s hráči nechce hovořit, neboť ho pošlou do prdele. Tak to fungovat nemůže.
Pověstné byly vaše přímé kopy. Kde jste získal tak skvělou kopací techniku?
V Baníku jsem je trénoval dvakrát týdně vždy hodinu a půl. A stejně i předtím v Žilině. A víte jak?
Povídejte.
Trenér Máčala mi řekl: Co děláš v úterý odpoledne? Odpověděl jsem mu: Nemám problém, trenére. Půjdeme na kávu? On na to: Mohli byste s Nečasem přijít na trénink? Budete zahrávat trestné kopy a já vám budu podávat balony. Když jsem ale střílel mimo branku, křičel na mě: Ty vole, nebudu pro ty balony furt běhat. Kam to kopeš... To je u mě trenér. Ale hlavní je, že my jsme chtěli. A potom možná i něco přijde.
Někdejší opora Baníku Ostrava a reprezentant Viliam Hýravý (vlevo) už fotbal nehraje a ani netrénuje.
Mrzí vás hodně, že jste se v Ostravě nedočkal titulu, byť jste hráli v popředí ligy?
To ano, kdo by nechtěl titul, ale pokaždé nás předčila Sparta Praha. Měla mužstvo nabité reprezentanty. Byly to ale skvělé, vyhrocené souboje. Hráli jsme však evropské poháry. Vyhrát ligu se mi podařilo až jako trenérovi s Ružomberkem. Jsem srdcař Ružomberka. A byl jsem jím i v Baníku, v Žilině, v Bystrici. Mě tak vychovali. A fotbal mi to vrátil. Jak ale může něco vrátit hráčům dnes, když se flákají a nedají sportu všechno? Oni chtějí peníze.
S Baníkem jste v roce 1991 vyhrál Československý pohár. Pamatujete?
To bylo úžasné. Ve Frýdku-Místku bylo sedm tisíc diváků a my porazili Trnavu 6:1. A ještě jsem dal dva góly. Opravdu nedám na Baník dopustit. Neustále mě zvou na ligové zápasy, ale donedávna jsem ještě trénoval v nižší soutěži. Tam jsem však skončil. Už nechci trénovat.
Proč?
Na vesnici to nemá smysl. Ti chalani ani trénovat nechtějí, nechtějí se ani sejít na zápas. Raději se budu věnovat vnoučatům a manželce.
Nechcete trénovat v nějaké vyšší soutěži?
Ani tam. Když jsem skončil hráčskou kariéru byl jsem dvacet šest let v Ružomberku u mládeže. S dorostem jsme postoupili do ligy. Byl jsem i u áčka, získali jsme titul i pohár. Teď se věnuji manželce, protože jsem ji celý život zanedbával. Mám ji moc rád. Udělala toho hodně pro mou kariéru. Jsem rodinný typ. Máme dvě dcery, postavil jsem jim vedle nás baráky, takže u nás jsou neustále vnoučata. Krása. Fotbal mě přestal bavit. Nechodím ani na Ružomberok. Není se na co dívat.
Opravdu je to tak zlé?
Když jsem v Ružomberku ještě chodil na fotbal a hráč vystřelil dvacet metrů nad branku, tak skalní fandové, kteří mě ještě pamatují, mu tleskali. Ptám se: Jozef, co tleskáte? A on odpoví: Zakončil. Tak namítnu, že na mě křičeli: Ty ču..., kam to kopeš! Dneska lidem stačí i málo.
Ale mistrovství světa sledujete.
To samozřejmě. Dívám se i na anglickou ligu, na německou. Tam je něco k vidění.
A co česká liga?
Česko hraje lepší fotbal, než je u nás. V éře, kdy jsem začínal, možná budete překvapený, Slováci byli lepší fotbalisté než Češi a Moraváci. Teď vše pojali trochu jinak. Chtějí hromadu peněz, ale hrát neumějí. Svět je trochu pomýlený. Nám řekli: Dostanete tolik a tolik a budete hrát. K tomu jsme na sobě neustále pracovali. Dnes většina chlapců vyžaduje jen peníze. K tomu by všichni slovenští fotbalisté chtěli jít do zahraničí. Ale co by tam dělali? Obírali rajčata? Sekali trávu? Pokud chci hrát v cizině, musím nejprve ukázat, že fotbal umím. Furt se za něco schováváme. Lžeme si. Napišme pravdu o fotbale. Naše liga stojí za ho...
