Podle původního plánu vkládali Japonci do útoku ponorek velké naděje. Celkem se počítalo s účastí 30 ponorek. Není divu, protože císařské námořnictvo věnovalo značné prostředky do vývoje a výstavby ponorkového loďstva, schopného zasahovat v rozsáhlých prostorách Pacifiku. Ponorkové posádky byly velmi dobře vycvičené, disciplinované a mohly se spolehnout na dobře fungující, kvalitní torpéda. Ale tentokrát se budeme věnovat miniponorkám, protože těm se podařilo proniknout až do přístavu.
Miniponorky
Miniponorky jsou zbraní určenou k nasazení primárně na nepřátelských základnách. Vzhledem k malým rozměrům a absenci prostorů pro odpočinek je jejich činnost časově omezená. Při svém nasazení jsou odkázané na podporu mateřských plavidel, což mohou být hladinové jednotky nebo ponorky.
Japonci již před válkou bedlivě zkoumali základnu v Pearl Harboru pomocí ponorek a špionů. Věděli, že vjezd do přístavu je úzký, v nejužším místě jen kolem 370 metrů. Celé přístaviště bylo velmi mělké, v průměru kolem 12 metrů, takže normální ponorka se dovnitř dostat nemohla. Navíc byly v přístavišti natahané protitorpédové sítě, které měly zachytit torpéda odpálená z ústí přístavu.
 |
Na nasazení ponorek a miniponorek při útoku na Pearl Harbor byly v podstatě dva názory. Někteří admirálové očekávali, že dokážou způsobit možná větší škody než letecký útok. Druhá skupina je považovala spíše za „pojistku“ pro případ, že by letecký útok selhal, nebo by se některé americké lodě pokusily vyplout ze základny.
Proti jejich nasazení byl kapitán Minoru Genda a další důstojníci štábu, kteří se obávali, že akce miniponorek by mohla nepřítele varovat a letecký útok by přišel o moment překvapení. Jejich obavy se bohužel naplnily. Jediným štěstím bylo, že Američané svou příležitost, uvést základnu do bojové pohotovosti, nevyužili. Účast miniponorek nakonec schválil osobně admirál Isoroku Jamamoto, takže protesty byly marné.
Japonci před válkou vyvinuli ve vší tajnosti dvojmístné miniponorky ko-hyoteki ko-gata, což znamenalo „cíl A“. Pokud by došlo k vyzrazení, mělo námořnictvo připravenou krycí historku o tom, že se jedná o cvičné cíle. První dva kusy dokončené v srpnu 1933 neměly věž, takže připomínaly spíše přerostlé torpédo. Další již dostaly jednomístnou věž s periskopem, pro zlepšení stability a pracovních podmínek velitele. Výcvik posádek začal v lednu 1941.
Tlakový trup byl svařen z 8mm plechu, ostatní části byly z 2,8mm plechu. Posádka byla dvojčlenná. Velitel mohl používat 3m periskop se zvětšením 1,5
Japonská miniponorka HA.8 jako exponát Submarine Force Library & Museum v Grotonu. Ponorky stejné třídy se snažily 7. prosince 1941 napadnout lodě na základně Pearl Harbor.
Pro „včasné varování“ měla posádka k dispozici primitivní nesměrový hydrofon. Spojení zajišťovala UHF vysílačka s 8metrovou sklápěcí anténou. Pracovní podmínky byly vyčerpávající. Uvnitř byla vysoká teplota, často kolem 50 oC, vlhko a zápach elektrolytu baterií.
Miniponorka byla poháněná pouze elektromotorem Toshiba o výkonu 450 kW, napájeným bateriemi. Na rozdíl od normální ponorky neměla spalovací motor pro jejich dobití. Proto musela posádka s energií uvážlivě hospodařit a vyhnout se používání maximálního výkonu. Motor poháněl dva protiběžné šrouby. Dosah při rychlosti 6 uzlů byl 150 kilometrů, při rychlosti 2 uzly 185 kilometrů. Maximální hloubka ponoru byla 30 metrů.
Miniponorky měly na přídi nože na prořezávání protitorpédových sítí. Za nimi byly umístěny dva zpředu nabíjené torpédomety. Torpédomety byly nad sebou a každý obsahoval torpédo Type 97 ráže 450 mm. Torpéda dlouhá 5,6 metru měla hmotnost 980 kilogramů a nesla hlavici s 350 kilogramy trhaviny. Torpéda byla poháněná spalovací turbínou, měla dosah až 6 tisíc metrů a dosahovala maximální rychlosti 46 uzlů. Odpalovala se vzduchem z láhve s objemem 69,5 litru.
Ve střední části ponorky byla trhavá nálož s hmotností 140 kilogramů. Ta sloužila ke zničení ponorky, aby nepadla do rukou nepříteli. Nicméně byla dost velká na to, aby v případě selhání torpéd mohla posádka provést sebevražedný útok, ale primární cíl to nebyl.
Krušná plavba
Přepravu miniponorek zajišťovaly oceánské ponorky třídy Džunsen Hei s výtlakem 2 500 tun na hladině a 3 600 tun pod hladinou. Miniponorka byla upevněna za velitelskou věží mateřské ponorky. Během plavby si posádka miniponorky mohla užívat „komfortu“. Před cílem si přestoupila do svého stísněného plavidla s pochybnou nadějí na návrat.
Již samotná přeprava miniponorek na Havaj bylo slušné martyrium, protože mateřské ponorky mohly plout na hladině, kde dosahovaly rychlosti až 23 uzlů jen v noci, zatímco přes den se ploužily mnohem nižší rychlostí pod vodou. Dosažitelné maximum bylo 8 uzlů, ale většinou se používala poloviční rychlost, protože při vyšších rychlostech rapidně klesal dosah. Ponorky vypluly 28. listopadu, aby to do Pearl Harboru stihly.
Skupinový portrét posádek miniponorek s vymazanou podobiznou „zrádce" Sakamakiho
Pět mateřských ponorek dorazilo do výchozích pozic 6. prosince v noci. Zhruba 20 kilometrů před Pearl Harborem se přesunuly posádky miniponorek do svých plavidel. Zajímavostí je, že přesun byl možný „suchou nohou“ spojovacím tunelem, díky němuž bylo možné miniponorku kontrolovat nebo opravovat i během plavby pod hladinou. Vypuštění bylo také možné pod hladinou.
Jako první svou miniponorku HA.16 s posádkou Masaharu Jokojama a Sadamu Kamita vypustila mateřská I-16. Stalo se to 7. prosince v 00:42, zhruba 13 km od vjezdu do Pearl Harboru. Ve 22:41 zachytila ponorka zprávu z HA.16, že letecký útok byl úspěšný. Osmého prosince v 00:51 zachytil radista další vzkaz, že HA.16 je neschopná další plavby. To byl poslední kontakt s miniponorkou.
O této miniponorce se dlouho vědělo velmi málo. Vrak roztržený na tři části byl nalezen v roce 1992 asi 5 kilometrů od vjezdu do přístavu. Obě torpéda byla odpálena. Možných cílů bylo několik. Napadení torpédy hlásila posádka torpédoborce USS Helm (DD-388) v 08:21 a posádka lehkého křižníku USS St. Louis (CL-49) 10:04. Podle jedné hypotézy, vytvořené na základě fotografií, existuje možnost, že HA.16 pronikla do přístavu a odpálila torpéda proti „aleji bitevních lodí“, pravděpodobně proti USS Oklahoma (BB-37) nebo USS West Virginia (BB-48). Nicméně přímé důkazy chybějí. Pokud by to byla pravda, jednalo by se o nejúspěšnější posádku.
I-18 vypustila svou miniponorku HA.18 s posádkou Šigemi Furono a Šigenori Jokojama v 02:15 asi 24 km jižně od vjezdu na základnu. O činnosti miniponorky nejsou žádné zprávy, ale její vrak byl nalezen 13. června 1960 během výcviku potápěčů záchranné lodi USS Current (ARS-22). Vrak byl vyzvednutý. Příď obsahující obě neodpálená torpéda byla odstraněna. Uvnitř nebyly žádné lidské ostatky. Na žádost japonské vlády byl zbytek trupu převezený do Japonska, kde byla doplněna nová příď. Nyní je miniponorka vystavena v námořní akademii ve městě Etadžima.
V 02:57 vypustila ponorka I-20 svou miniponorku HA.17 s posádkou Akira Hiro-o a Jošio Katajama necelých 10 km od vjezdu do přístavu. Američané si byli vědomi skutečnosti, že vztahy s Japonskem nejsou zrovna nejvřelejší. Proto před vjezdem do přístavu hlídkovaly vojenské lodě s možností prověřit každou neidentifikovanou loď a možností zaútočit na každou ponorku. Sedmého prosince to byly torpédoborec USS Ward (DD-139) a minolovky USS Condor (AMc-14), USS Crossbill (AMc-9) a USS Reedbird (AMc-30) .
Torpédoborec USS Ward, který vypálil první výstřely u Pearl Harboru
Torpédoborec USS Ward patřil ke čtyřkomínové třídě Wickes z první světové války. Na vodu byl spuštěn v červnu 1918 a do služby zařazen o měsíc a půl později. Měl výtlak 1 250 tun. Výzbroj se skládala ze čtyř 102mm kanonů, dvou protiletadlových kanonů ráže 76 mm, 12 torpédometů ráže 533 mm a hlubinných náloží. Většinu posádky tvořili mladí námořníci z Minnesoty.
Velel jim pětatřicetiletý poručík-komandér (Lt.Cdr.) William Woodward Outerbridge. Námořní akademii ukončil v roce 1927. Velení Wardu převzal 5. prosince 1941. Předtím byl výkonným důstojníkem na výrazně modernějším torpédoborci USS Cummings (DD-365) třídy Mahan. Po válce velel křižníku USS Los Angeles (CA-135). Do výslužby odešel v roce 1957 v hodnosti Rear admiral.
Ve 03:42 ráno obdržel hlášení z minolovky USS Condor, vyzbrojené pouze dvěma kulomety, že hlídka spatřila v dalekohledu periskop tři kilometry jižně před vjezdem do přístavu. USS Ward vyrazil udaným směrem, ale po hodině pátrání nenašel ani periskop, tím méně ponorku.
Před šestou ráno dorazila k vjezdu do přístavu nákladní loď USS Antares (AG-10), která vlekla 500tunovou nákladní bárku. Tu měla předat remorkéru z Pearl Harboru na další manipulaci. Protože po remorkéru nebylo ani památky, provedla USS Antares pomalý obrat. Během něho hlídka zpozorovala podezřelý předmět ve vzdálenosti asi 1 500 metrů od pravoboku. Službu konající důstojník to vyhodnotil jako periskop a věž malé ponorky, která se v jejich kýlové brázdě pokouší dostat do přístavu a nařídil informovat hlídkující lodě.
První výstřel v Pacifiku
USS Ward zachytil hlášení v 06:30 a znovu se vydal pátrat po neznámém cíli. Tentokrát měl štěstí. V 06:37 spatřily hlídky miniponorku. Kapitán Outerbridge vyhlásil bojový poplach a rozhodl se zaútočit. Všichni muži posádky se hnali na svá bojová stanoviště. Krátce na to dostala dělová věž číslo 1 povel k palbě.
Prakticky současně zaútočil létající člun PBY-5 Catalina (Bu.No. 2419) Williama Tannera od hlídkové peruti VP-14. Osádka svrhla kouřové bomby, kterými označila polohu neznámého plavidla. Jednak pro posádky hlídkujících lodí, ale také pro sebe, aby mohla provést obrat a zaútočit.
Obsluha děla č. 3 torpédoborce USS Ward pózuje po úspěšném zásahu miniponorky HA.17
Vzhledem k malým rozměrům ponorky však kapitán USS Ward špatně odhadl vzdálenost. Povel k palbě přišel v okamžiku, kdy byl torpédoborec tak blízko, že přední dělo umístěné v ose lodi nemělo dostatečnou depresi, aby zasáhlo cíl. První výstřel přeletěl nad velitelskou věží miniponorky. Vzápětí zahájilo palbu dělo číslo 3, kterému nepřekážel bok lodi.
Posádka pozorovala zásah na styku velitelské věže ponorky s trupem. Při debriefingu všichni souhlasně tvrdili, že šlo o čistý zásah a vyloučili odraz. Potom obsluha skluzů svrhla přes záď čtyři hlubinné nálože. Další dvě hlubinné nálože svrhla Catalina, která mezitím provedla obrat.
Obsluhy skluzů torpédoborce USS Ward viděly, jak na hladinu vyplavaly trosky, potvrzující, že ponorka je vyřízená. V palubním deníku je zaznamenaný čas potopení 06:45. Kapitán Outerbridge byl za příkladné velení v duchu nejlepších tradic US Navy vyznamenán námořním křížem. Vrak miniponorky byl objeven 28. srpna 2002 zhruba 5 km od vjezdu na základnu. Nález potvrdil, že výpovědi posádky byly naprosto přesné.
Útoků na ponorku HA.17 se účastnila i osádka létajícíhop člunu PBY-5 Catalina
V 06:51 nechal kapitán Outerbridge odvysílat varování: „We have attacked, fired upon, and dropped depth charges upon submarine operating in defensive sea area.“ (Zaútočili jsme palbou a hlubinnými náložemi na ponorku operující v obranném pásmu). Japonským pilotům první útočné vlny chyběla k dosažení Pearl Harboru ještě téměř hodina. Příležitost uvést základnu do bojové pohotovosti však byla promrhána.
První zajatec
Ponorka I-24 vypustila svou miniponorku HA.19 s posádkou Kazuo Sakamaki a Kioši Inagaki jako poslední v 03:30 asi 19 kilometrů severozápadně od vjezdu do přístavu. HA.19 měla smůlu, protože se jí porouchal gyrokompas, takže Kazuo Sakamaki byl odkázán na srovnávací navigaci pomocí periskopu. Přesto se mu podařilo najít vjezd do přístavu, ale najel na korálový útes.
Zachycenou ponorku spatřila posádka torpédoborce USS Helm (DD-388) třídy Bagley s výtlakem 1500 t, vyzbrojeného čtyřmi děly ráže 127 mm, 12 torpédomety ráže 533 mm a dvěma skluzy na hlubinné nálože. Posádka zahájila palbu, ale minula. Tlaková vlna explozí miniponorku uvolnila z útesu, ale vyřadila z funkce odpalovací zařízení torpéd a omráčila Sakamakiho. Když se probral, snažila se posádka najet na břeh, ale znovu uvízla na útesu
Brzy bylo jasné, že navzdory veškerému úsilí se z útesu nedostanou. Sakamaki odjistil destrukční nálož, oba muži opustili ponorku a začali plavat směrem k pobřeží. Inagaki se utopil zřejmě kvůli vyčerpání. Sakamaki omdlel po dosažení pobřeží. Když se probral, díval se na ústí hlavně pušky, kterou držel v ruce Corporal David Akui – Američan japonského původu. Sakamaki žádal, ať ho zastřelí a ukončí jeho hanebný život. Akui to odmítl.
Sakamaki se stal prvním japonským zajatcem. Vzhledem k systému výchovy a výcviku v Japonsku psychicky dost trpěl, opakoval: „Zklamal jsem očekávání lidu ... stal jsem se ubohým válečným zajatcem a vlastizrádcem.“ V zajetí se několikrát pokusil o sebevraždu.
Miniponorka HA.19 vyplavená na břeh
Destrukční nálož selhala a ponorku HA.19 ukořistili Američané. Posloužila jako nástroj pro propagaci nákupu válečných dluhopisů. Naložená na návěsu objela 42 států Unie. Zakoupené dluhopisy sloužily jako vstupenka a příležitost nahlédnout do nitra miniponorky. Nyní je miniponorka vystavena v Národním muzeu války v Tichomoří ve městě Fredericksburg, stát Texas.
Ponorka I-22 vypustila miniponorku HA.15 s posádkou Naodži Awasa a Noakiči Sasaki v 01:16 asi 17 kilometrů jižně od vjezdu do přístavu. Posádce se podařilo proniknout do přístavu. V 08:30 ponorku zpozorovaly hlídky minolovky USS Zane (DMS-14), přestavěné ze stejnojmenného torpédoborce třídy Clemson, 200 metrů za zádí opravářské lodi USS Medusa (AR-1). Posádka se snažila zahájit palbu ze 100mm kanonu, ale ve výstřelu jí bránila vedle kotvící sesterská minolovka USS Perry (DMS-17).
Jako další ponorku zpozorovala minolovka USS Breese (DM-18), což byl přestavěný torpédoborec třídy Wickes, a tendr hydroplánů USS Curtiss (AV-4), vyzbrojený čtyřmi děly ráže 127 mm, třemi čtyřčaty a dvěma dvojčaty Bofors ráže 40 mm. Posádky bez váhání zahájily palbu, ke které se brzy přidala USS Medusa a další tendr hydroplánů USS Tangier (AV-8).
Rychlé řešení – dobré řešení
Posádka miniponorky vypálila torpédo proti USS Curtiss, ale minula. Torpédo zasáhlo dok a explodovalo. Situaci nakonec vyřešil zásah torpédoborce USS Monaghan (DD-354). USS Monaghan patřil k první poválečné třídě Farrragut s výtlakem 1 500 tun. Výzbroj tvořilo pět univerzálních kanonů ráže 127 mm v samostatných věžích, osm torpédometů ráže 533 mm a čtyři půlpalcové kulomety pro protiletadlovou obranu. Lodi velel čtyřicetiletý Lt.Cdr. William Page Burford.
Tendr hydroplánů USS Curtiss, na který vypálila miniponorka HA.15 torpédo
V 07:51 dostala loď rozkaz připojit se k USS Ward, který zhruba před hodinou potopil neznámou miniponorku. Sotva Monaghan vyrazil, zaútočily na přístav japonské letouny. USS Monaghan proti nim zahájil palbu. V 08:27 hlídky zahlédly miniponorku HA.15. Kapitán Burford nařídil změnit kurz a ponorku taranovat. Miniponorka se otočila a vypálila proti útočícímu torpédoborci torpédo. Ale cíl byl příliš úzký a torpédo minulo pravobok ve vzdálenosti asi 50 metrů a explodovalo u břehu.
Torpédoborec narazil do věže ponorky pod úhlem, převrátil ji a zatlačil pod hladinu. Jakmile ji přejel, svrhly obsluhy skluzů dvě hlubinné nálože. Protože bylo v kotvišti mělko, tlaková vlna se odrazila ode dna a vyzvedla záď torpédoborce z vody. Ten ztratil řiditelnost a narazil do vlečného člunu. Kapitán Burford byl za svou rozhodnost také vyznamenán námořním křížem. Miniponorka byla vyzvednuta během dvou týdnů, při čistění přístavu a převezena na ponorkovou základnu. Vrak byl uložen do základů nového ponorkového mola, bez jakéhokoli ceremoniálu i s ostatky obou členů posádky.
Torpédopborec USS Monaghan, který taranoval miniponorku HA.15.
Navzdory bídným výkonům v Japonsku vystrojili posádkám miniponorek státní pohřeb a oslavovali je jako hrdiny. Na dělostřeleckých lafetách vezli prázdné rakve. Posádkám byly připsány zásluhy, na nichž neměly nejmenší podíl. O jejich výkonech byly natočené oslavné filmy. Jediným mužem, který upadl v nemilost, byl zajatý Kazuo Sakamaki. Šlo to tak daleko, že jeho podobizna byla vymazána ze skupinového portrétu, původně deseti mužů posádek miniponorek.
