Dá se s trochou nadsázky konstatovat, že pokud neptačí dinosauři vyhynuli v průběhu masového vymírání na konci křídy, pak to předcházející velké vymírání jim naopak pomyslně umetlo cestičku k dlouhodobé nadvládě na pozemských pevninách. K celkovému obrazu je však třeba ještě zmínit také karnskou pluviální epizodu, která se odehrála asi před 234 až 232 miliony let a rovněž byla pro dinosaury v tomto směru velmi přínosnou událostí.
Vraťme se ale do doby před 201 miliony let, kdy v relativně krátké době vyhynula většina přímých ekologických konkurentů dinosaurů, čehož pravěké plazí „celebrity“ dokázaly výborně využít. Zopakujme si nejdříve základní fakta. Vymírání na přelomu triasu a jury se odehrálo v době před 201,3 milionu let a drasticky zasáhlo ekosystémy tehdejší doby.
Vymírání v mořích i na souši
V mořích například zcela vyhynula třída konodontů (Conodonta), paleontologicky významných bezčelistnatců, žijících již od dob kambria. Celkem pak v relativně krátkém časovém horizontu zmizelo asi 23 až 34 % tehdejších mořských rodů.
Vymírání v mořích v době zanikajícího superkontinentu Pangea těžce postihlo tehdejší korálové útesy, amonity, vodní mlže i korálnatce ze skupiny větevníků (Scleractinia). Podle některých údajů mohlo jít dokonce o třetí nejintenzivnější vymírání v průběhu celého fanerozoika, tedy v průběhu posledních přibližně 540 milionů let. Názory na jeho konkrétní intenzitu se ale různí.
Na souších nebyla situace o nic příznivější, vyhynuly totiž celé do té doby úspěšné a rozmanité skupiny obratlovců – zejména pak archosauromorfové z kladů Aetosauria, Phytosauria a Rauisuchia a téměř všichni zástupci „savcovitých plazů“ (Therapsida), s výjimkou kladu Cynodontia, do něhož spadají i savci.
Vyhynula také většina temnospondylních obojživelníků, kdysi nesmírně úspěšné a rozšířené skupiny vývojově primitivních čtvernožců. I když tou dobou dinosauři existovali již více než 30 milionů let, teprve díky této události se skutečně stali pomyslnými vládci souší planety Země.
Mapka zobrazující maximální rozlohu Středoatlantické magmatické provincie (CAMP) na konci triasové periody druhohorní éry. Její rozloha ve vnitrozemí superkontinentu Pangea tehdy činila asi 11 milionů čtverečních kilometrů a táhla se do délky až kolem pěti tisíc kilometrů.
Hlavní příčinou této události mohla být extrémně silná sopečná činnost související s rozpadem Pangey a vznikem tzv. Středoatlantické magmatické provincie (CAMP), ačkoliv existují i jiné hypotézy (globální oteplování, okyselení oceánských vod a související anoxie, apod.). Podstatné je, že dinosauři na úplném konci triasu relativně rychle nahradili své konkurenty, či spíše rychle obsadili uvolněné ekologické niky, které po nich zbyly.
V rámci kladu Archosauromorpha, zahrnujícím ptáky, krokodýly a všechny jejich předky, mluvíme o nesmírně úspěšné skupině obratlovců, jejíž vznik klademe do středního permu a u níž došlo již dříve ke dvěma velkým evolučním radiacím (po velkém vymírání na konci permu před 252 miliony let a po již dříve zmíněné karnské pluviální epizodě o dvacet milionů let později).
Na konci triasu ještě měla tato skupina globální rozšíření a vysokou biodiverzitu, dalece přesahující samotné dinosauromorfy. Fosilní záznam raných archosauromorfů je bohužel stále poměrně chudý a množství klíčových událostí v jejich vývoji není dosud dostatečně dobře pochopeno. Víme však s jistotou, že na začátku triasu archosauromorfové nahradili bazální (vývojově primitivní) therapsidy v roli nejvýznamnějších velkých suchozemských obratlovců.
Dinosauři se dožívali zhruba padesáti let, řekl v Rozstřelu paleontolog |
Zvětšování absolutních tělesných rozměrů u této skupiny bylo přitom spíše produktem pasivních evolučních pochodů než vývojového selekčního tlaku. V každém případě se v průběhu triasu tvorové, jako byl argentinský prestosuchid Saurosuchus galilei až se sedmimetrovou délkou, stali na dobu mnoha milionů let dominantními predátory tehdejších souší.
Na samotném konci triasu však celá druhová rozmanitost archosauromorfů vymizela – a to napříč jejich velikostním rozpětím, potravními typy i ekologiemi (od pouštních po druhotně mořské druhy). Událost se stala téměř osudnou pro celou tzv. krokodýlí linii archosaurů (dříve skupina Pseudosuchia), což jsou zejména již zmínění rauisuchové, étosauři a fytosauři.
K přesunu evolučního významu došlo ve prospěch jejich sesterské vývojové větvě, tzv. ptačí linie archosaurů (Ornithodira), tedy zejména ptakoještěrů a dinosaurů. Dinosauři na počátku jury tak prakticky neměli konkurenty – tou dobou existovali již pouze malí zástupci skupiny Pseudosuchia, včetně předků dnešních krokodýlů.
Jejich délka se však už tehdy pohybovala v rozmezí pouhých 30 až 60 centimetrů. Další soupeřící skupinou byli poslední přežívající therapsidi, a to primitivní formy savců a jejich příbuzní. Ti při typické délce 5 až 10 centimetrů rovněž nepředstavovali reálnou konkurenci, ale spíše vítaný zdroj potravy pro raně jurské dinosaury.
A takový byl i osud našich dávných savčích předků, jejichž chvíle měla přijít až o nepředstavitelných 135 milionů let později. Není již třeba dodávat, že dinosauři se v průběhu následujících období jury a křídy stali extrémně úspěšnou a rozmanitou skupinou, která vyvinula nepřeberné množství adaptací, osídlila souše celého světa, pronikla do rozmanitých ekosystémů a dosáhla ohromného rozpětí tvarů a velikostí.
Záhadu osvětlují nové objevy
Novější výzkumy také dokládají, že vyhynutí dinosauřích konkurentů na konci triasu nemělo nic společného s celkovou tělesnou velikostí jejích obětí, a že také není znám žádný společný faktor, který by bylo možné jednomyslně označit za potenciální přímou příčinu.
Netradiční výlet. V muzeu Dinosauria zažijete opravdovou cestu do pravěku |
Objevují se poměrně nadějné studie, zaměřující se například na dokonalejší respirační systém a lokomoční aparát raných dinosaurů (podle kterých dinosauři převládli zejména díky efektivnějšímu pohybu a výkonnějšímu dýchání), tyto velmi zajímavé hypotézy je ale třeba ještě dále prověřovat.
Snad se tedy již brzy přiblížíme vysvětlení jedné z největších záhad druhohorního světa, kterou fantastický vzestup dinosaurů k evoluční slávě nepochybně je.
Článek vznikl pro Dinosaurusblog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní verzi včetně bohatého odkazového rejstříku najdete zde.
