Jak se blížila třicátá léta dvacátého století ke svému závěru, začalo si čím dál tím víc britských činovníků uvědomovat, že už je válka za dveřmi a co nevidět na ně může nekompromisně zaklepat. Bylo třeba posilovat, co se dalo. Nevyhnulo se to ani Královskému letectvu. Přestože mu domácí průmysl začal od prosince 1937 dodávat do jisté míry moderní hurricany a od srpna 1938 nesrovnatelně modernější spitfiry, panovaly oprávněné obavy, zda domácí výroba stíhaček bude případným válečným potřebám kvantitativně stačit.
Již od roku 1938 se Francouzi i Britové snažili ve Spojených státech nakupovat letadla různých kategorií. Například nejúspěšnější stíhačkou francouzského letectva během bitvy o Francii byl Curtiss Hawk 75.
 |
Nejprve však 1. září 1939 vtrhla německá vojska do Polska. Třetího září potom Britům a Francouzům nezbylo než vyhlásit válku Německu, aby dostáli svým závazkům vůči Polsku. Zatím to však Britové a Francouzi nehodlali nijak přehánět, do žádných větších akcí se pouštět nechtěli. A tak začala na západní frontě tzv. válka podivná, která trvala až do té doby, než se tam daly do pohybu opět hordy německé.
V každém případě v té době relativního klidu, kdy se tak trochu bojovalo především ve vzduchu, snad nikdo nemohl pochybovat, že vypuknutí regulérního válečného požáru na západě Evropy je jen otázkou času.
V lednu 1940 Britové oslovili firmu North American s požadavkem, aby pro ně v licenci vyráběla stíhačky Curtiss P-40 Tomahawk. Oslovená firma však nepovažovala ze strany svých zájmů licenční výrobu za šťastnou a nabídla, že vyvine letoun lepší, s vyššími výkony a zároveň se stejným typem motoru jako P-40, tedy s kapalinou chlazeným vidlicovým dvanáctiválcem Allison V-1710. Když se pochlubila, že za 120 dní bude mít postavený prototyp, nemohli Britové takové nabídce odolat.
Ze strany North Americanu se jednalo o krok tak trochu troufalý, firma sice vyráběla povedené cvičné letouny, ale se stíhačkami měla zkušenosti minimální. Do té doby vyrobila pouze jediný stíhací typ NA-50, a to v počtu směšných sedmi kusů pro Peru.
North American NA-50 v barvách peruánského letectva
North American NA-73X, první protoyp budoucího P-51 Mustang
Slib se však splnit podařilo, nová stíhačka stála na dvoře za 117 dní, konkrétně 9. září 1940. Pravda, něco jí chybělo, navíc něco důležitého. Ale to šlo na vrub třetí strany, dodavatel motoru si dával na čas. Prototyp nového stroje s továrním typovým označením NA-73X (NA jako North American, X příznak prototypu) tak poprvé vzlétl 26. října 1940.
Britové dali stroji jméno Mustang, které později převzali i Američané zařazující své první stroje do výzbroje armádního letectva pod jménem Apache. První sériovou verzí pro RAF tak byl Mustang Mk.I, následovala verze Mk.IA se silnější výzbrojí, kdy místo standardní kulometné dostala čtyři 20mm kanony.
Mustangy Mk.I Královského letectva (RAF)
Mustang Mk.IA vyzbrojený čtyřmi 20mm kanony v křídle, jedná se o jednu z prvních verzí stroje P-51 a určenou primárně pro RAF. Letoun na fotografii má americké výsostně znaky.
První varianty s americkým motorem Allison ale nebudily příliš velké nadšení. Pohonná jednotka opatřená jednostupňovým kompresorem ztrácela ve výšce nad 4 600 metrů rychle výkon. Mustangy s motory Allison v těch výškách zkrátka ztrácely dech. Tyto stroje tak rychle přešly k průzkumu a k útokům na pozemní cíle. Do uvedené letové hladiny však svými výkony oslňovaly.
Američané proto hned první sériovou verzi pro své armádní letectvo klasifikovali jako bitevní, dostala označení A-36A Apache. Byla uzpůsobena i pro bombardování střemhlav, na křídlo dostala aerodynamické brzdy. Pod křídlem měla závěsníky na dvě pětisetliberní (227 kg) pumy, zde je však třeba dodat, že slušnou pumovou (příp. raketovou) výzbroj mohly nosit i pozdější standardní verze stíhací.
Bitevní letoun North American A-36A Apache
Konstruktérům bylo jasné, že drak mustangu nabízí mnohem víc, a tak do něj na podzim 1942 pokusně namontovali povedený britský motor typové řady Rolls-Royce Merlin s dvoustupňovým kompresorem. Kapalinou chlazené vidlicové dvanáctiválce Merlin se nesmazatelně zapsaly do historie už svým použitím ve spitfirech a hurricanech. Spojení amerického draku a britského motoru se ukázalo být trefou do černého. Merliny pro mustangy se začaly v Americe licenčně vyrábět pod základním typovým označením Packard V-1650. A stejně jako ty britské přicházely časem ve výkonnějších verzích.
Prvním sériovým mustangem s packardem se stal P-51B. Americké letectvo začalo první „béčka“ nasazovat do akce od prosince 1943 a v únoru 1944 se přidalo RAF, které je používalo pod vlastním označením Mustang Mk.III. Prakticky identický byl jiným výrobním závodem produkovaný P-51C.
P-51B Mustang
P-51C Mustang nad Čínou
Stíhačky P-51B (a P-51C) Mustang se staly pro leteckou válku nad Evropou doslova revolučními. Díky neobvykle velkému doletu, navýšenému ještě přídavnými nádržemi, doprovázely americké denní strategické bombardéry B-17 a B-24 po celé jejich cestě ke vzdáleným cílům.
Další evoluční krok znamenala verze P-51D Mustang (u RAF Mustang Mk.IV), která záhy po zahájení výroby dostala trup se sníženou partií za kabinou a na kabinu velký kapkovitý překryt, čímž se radikálně zlepšil výhled pilota. A pro stíhacího pilota je dobrý výhled obzvlášť důležitý. Ostatně výhled byla jedna z mála věcí, na kterou si piloti u verzí B a C mohli stěžovat, proto se na některých z těchto strojů objevil „britský“ vypouklý překryt „Malcolm Hood“.
P-51B Mustang s vypouklým překrytem kabiny „Malcolm Hood“
P-51D Mustang
Verze D navíc dostala silnější hlavňovou výzbroj v podobě šesti půlpalcových kulometů oproti čtyřem stejným kulometům u verzí B a C.
Mustangy ve svých výkonech mimo jiné vynikaly i dosahovanou rychlostí. Odlehčená verze P-51H s výkonnější verzí motoru Packard V-1650-7, která vstoupila do operačního užívání na samém konci války, přičemž v Evropě to už nestihla, se stala vůbec nejrychlejší sériově vyráběnou druhoválečnou stíhačkou s pístovým motorem. Dosahovala maximální rychlosti 780 km/h a cestovní rychlosti 580 km/h.
Celková produkce mustangů přesáhla sumu 15 800 kusů. Z toho bylo v úhrnném počtu 1 580 několik verzí s motorem Allison, hlavní verze s motorem Packard Merlin čítaly 3 738 kusů P-51B/C, 8 142 kusů P-51D a 555 kusů P-51H. Několik desítek mustangů se licenčně vyrobilo v Austrálii.
Mustangy se vyráběly i ve fotoprůzkumných verzích. Tato nesla armádní typové označení F-6D. Nápadné jsou prvky zajišťující průhledy průzkumným kamerám.
Z povedené konstrukce mustangu vycházel dvoumotorový dvoumístný typ P-82, resp. F-82 Twin Mustang. Na fotografii je prototyp označený XP-82.
Mustangy po druhé světové válce
Válka skončila v září 1945, ale mustangy čekal ještě dlouhý a mnohdy divoký život. V „déčkové“ verzi si je po válce pořídily desítky států. Zpravidla se jednalo o odprodej válečných přebytků z množiny lehce olétaných strojů amerického armádního letectva. Ale nebylo výjimkou, když od těchto provozovatelů po nějaké době mustangy putovaly k dalším zájemcům.
Mezi uživatelskými státy figurovaly především ty z Latinské Ameriky (tj. střední a jižní), odtud pochází i rekordman v délce používání mustangů, konkrétně dominikánské letectvo, které poslední kusy ze své výzbroje vyřadilo až v roce 1984(!).
V relativně velkých počtech se mustangy objevily v několika státech evropských a používala je také letectva států Dálného východu (např. „komunistická“ Čína je získala jako kořist na domácí protistraně, když se Čankajškovy síly stáhly na Tchaj-wan).
Mustang v italských barvách (muzejní exponát)
Mustang v izraelských barvách (muzejní exponát)
K menšímu počtu mustangů se dostali Izraelci, kteří v té době bojovali o holou existenci svého nového státu. A že se jejich pořízení klasifikuje jako nelegální, sice odpovídá skutečnosti, ale nikdo z tehdejších protagonistů takových obchodů se zbraněmi pro Izrael se za to stydět nemusel, protože proti útočícím arabským vojskům by se těžko ubránili s holýma rukama.
A zapomenout nesmíme například ani na letectvo jihoafrické, které používalo mustangy už za války (bojovalo na italské frontě s „britskými“ Mustangy Mk.III a Mk.IV, v roce 1950 nakoupilo od Američanů P-51D).
Po válce mustangy samozřejmě nadále používalo i letectvo Spojených států (USAAF, od roku 1947 USAF). V roce 1948 došlo v rámci změny označení stíhacích letadel (místo původního „Pursuit“ se nově začalo používat „Fighter“) i k přeznačení typů mustangů, například P-51D a P-51H na F-51D a F-51H. Tyto vrtulové stroje byly od USAF postupně přeřazovány k jednotkám letecké národní gardy (ANG, Air National Guard) přímo podřízeným jednotlivým státům unie. Mustangy ve Státech dosloužily na přelomu let 1957 a 1958, kdy byly poslední F-51D vyřazeny od letecké národní gardy státu Západní Virginie.
Stíhačky F-51H Mustang (původní typové označení P-51H) počátkem 50. let od letecké národní gardy státu Maryland. Zde se konkrétně jedná o stroje akrobatické skupiny "Guardian Angels". Za pozornost stojí dvojitý sloupek antény za kabinou, ten patřil navigačnímu systému Uncle Dog spolupracujícímu s „létajícím vysílačem B-29“. Klasický sloupek antény radiostanice musel být kvůli tomu strejdovi přesunut pod křídlo. Ne všechny F-51H byly vybaveny Systémem Uncle Dog. Už za války tento systém dostávaly dodatečně některé P-51D operující na tichomořském válčišti proti Japonsku.
Mustangy a válka v Koreji
Mustangy byly intenzivně nasazeny i za Korejské války, která probíhala v letech 1950 až 1953. Nelétaly tam ovšem jako stíhací, protože by se těžko v době proudových stíhaček v této roli uplatnily, ale jejich doménou se staly útoky na pozemní cíle.
V rámci USAF tak F-51D tvořily výzbroj několika perutí stíhacích-bombardovacích (FBS, Fighter-Bomber Squadron), ale i odtud je postupně vytlačovaly stroje proudové (nejčastěji F-80). V každém případě mají piloti mustangů z korejské války na svém kontě minimálně jedenáct vzdušných vítězství, aniž bychom uváděli typy sestřelených letadel (v každém případě ty pomalejší, např. cvičné Jaky-11 používané v roli lehkých bombardérů nebo bitevní Il-10, bylo jednodušší sestřelit vrtulovými mustangy než rychlými proudovými stíhačkami).
Jihokorejské letectvo (ROKAF, Republic of Korea Air Force) vzniklo v roce 1949. Už roku následujícího se muselo zapojit do tvrdých bojů, když na jih vtrhla vojska KLDR (Korejská lidově demokratická republikya). Na fotografii vidíme mustangy z výzbroje ROKAF během korejské války.
Stroje F-51D Mustang amerického letectva během korejské války, mimo jiné vidíme zavěšování neřízených raketových střel používaných proti pozemním cílům.
Při obraně Jižní Koreje během korejské války se angažovala na straně Spojených národů také Jihoafrická unie (předchůdce pozdější Jihoafrické republiky). Fotografie zobrazuje letouny F-51D Mustang jihoafrického letectva krátce před startem do akce.
Jako zajímavost můžeme uvést, že Korejské války se neúčastnily nejvýkonnější mustangy verze F-51H. Ale bylo to celkem logické, souviselo to s tím, že odlehčená verze F-51H nebyla shledána tak vhodnou k útokům na pozemní cíle jako klasická F-51D.
Mustangy v roli závodních speciálů
Po válce se postupně mnoho mustangů podrobilo adaptaci na rychlé závodní letouny, pro kterýžto účel si je díky velkému počtu a relativně nízké ceně mohla pořídit řada po adrenalinu dychtících pilotů. Jako závodní můžeme vidět stroje verzí B, C, D a F s drobnými úpravami, kdy byla kvůli snížení hmotnosti odstraněna některá pro civilní sféru zbytečná zařízení (kulomety atd.). Někteří uživatelé si však s těmito stroji pohráli do té míry, že se po radikální přestavbě na speciály na první pohled od původních bojových strojů značně odlišují. Závodní stroje dostaly civilní imatrikulace.
