Pojí je balkánský původ, řeč, temperament, ale třeba i společné rozehrávání standardních situací a to, že se jim v Čechách moc líbí. Ve dvojrozhovoru potvrzují, že si rozumí i mimo hřiště.
Jak je těžké bránit Mateje Mršiče?
MM: (smích)
BČ: Hodně těžké, protože je rychlý a míč často zasekává, což je pro obránce vždycky složité. Hlídám si tedy hlavně kličku a levou nohu. Navíc Balkánci mají většinou dobrou techniku, což Mrsi potvrzuje. S míčem je hodně šikovný.
A co platí na Benjamina Čoliče?
MM: Těžko se na něj hraje. Je důrazný a hodně ofenzivní. V centrech za obranu je v top trojce v první lize. Co bych na něj zkusil, když bychom šli jeden na jednoho? To by záleželo na situaci.
Oba hovoříte plynně česky. Kdo z vás umí líp?
MM: Myslím, že umíme oba dva dobře česky. Jsme tak na stejné úrovni. Řeč se mi učila snadno. Když jsem přišel do Táborska, tak tam bylo Balkánců víc, ale bydlel jsem na bytě se dvěma Čechy, což mi dalo nejvíc. Za půl roku už jsem se v pohodě domluvil.
BČ: Mně to tak dobře nešlo. Byl jsem se čtyřmi Balkánci a začátek byl hodně těžký, protože jsme spolu česky nemluvili. Nejdřív jsem chytal slova, po půlroce už jsem mluvil víc a teď už je to dobrý. A stačí mi to. My dva spolu mluvíme jenom balkánsky.
Budu vám rozumět, když si budete povídat vaší mateřskou řečí?
BČ: Když budeme mluvit pomalu, tak jo. Jinak asi ne. Ale když Češi mluví rychle, a ještě třeba úplně nevím o čem, tak jim taky nerozumím. Ani po třech a půl letech, co jsem v Česku.
Je pro vás těžší mluvená, nebo psaná čeština?
MM: Určitě psaná. Nechodili jsme tady do školy a základy nemáme. Ty čáry nad písmeny, to mi dělá největší problém.
BČ: Souhlasím. My máme jen háčky nad č, ž a š. A vy máte čárku nad každým třetím písmenem. Když píšu, tak jedině bez nich. Ale každý mi rozumí.
Pamatujete si nějakou úsměvnou historku, kdy jste si kvůli řeči neporozuměli s někým jiným?
BČ: Když jsem přišel do Karviné, tak jsem tam byl jediný cizinec. A jen jsem poslouchal a nerozuměl ani slovo. Pochopil jsem jen jedno - voda. Tehdy jsem si říkal, že se to nikdy nenaučím.
MM: Ze začátku jsem si stále pletl dvě slova. Godina je u nás rok, ale zní to podobně jako hodina v češtině. To jsem se rychle naučil.
Jak se vám vlastně žije v Česku a v čem cítíte největší rozdíl?
MM: Nemáte moře. Jinak se tu ale žije krásně.
BČ: Doma je doma. To platí, ať jsi z Paříže, z Česka, z Bosny nebo z Chorvatska. Ale je tady hezky a líbí se nám tady. Nebylo to špatné ani v Karviné, ale v Budějovicích je to přece jen hezčí.
Když jste z vašich mateřských zemí vyrazili do světa, proč zrovna do České republiky?
BČ: Nevím, tehdy to vyplynulo ze situace. Ve fotbale člověk neví, kde bude hrát zítra. Ale vůbec by mě nenapadlo, že to bude zrovna v Česku. Pak najednou přišla nabídka, šel jsem do Karviné. A jsem tady moc spokojený.
MM: Chtěl jsem jít z Chorvatska na zahraniční angažmá. Dostal jsem nabídku z Táborska, pak následně z Dynama. A v obou klubech jsem byl spokojený. V Česku se hraje dobrý fotbal, každému bych to tady doporučil.
Panuje mezi Bosnou a Chorvatskem velká rivalita?
MM: Nemyslím si. Mezi fotbalovými kluby vůbec ne, protože proti sobě nikdy nehrají. V evropských soutěžích proti sobě jít nemohou. Na hřišti by to emotivní bylo, ale šlo by to. Ale fanoušci jsou blázni, to by nedopadlo dobře.
BČ: Když byla před válkou společná liga, kterou hrály Dinamo Záhřeb, Hajduk Split, Željezničar, Sarajevo a další, tak to byla rivalita velká. Ale to už je dávno.
Máte k sobě v týmu blíž díky vašim zemím původu?
BČ: Jasně, je to přirozené. Jsme ze stejné země, máme společná témata i řeč. V kabině jsou čtyři Slováci, oni to mají stejně. Když bych měl nějaký problém, tak za Mrsim půjdu jako prvním.
Typická vlastnost Balkánců je jejich temperament. Cítíte to na sobě?
MM: Určitě. Je v nás více emocí, máme horké hlavy. Někomu se to líbí, někomu ne. Ale my se těžko změníme.
Vás dva spojuje ještě jedna věc. Když jste na hřišti, v Českých Budějovicích spolu pravidelně rozehráváte standardní situace.
BČ: Baví nás to kopat. Navíc jsme levák a pravák, takže gólman a bránící hráči nevědí, kdo bude rozehrávat. Loni jsme z toho dávali hodně gólů. Měli jsme skvělé hlavičkáře, takže to stačilo dobře kopnout.
MM: Hodně standardky trénujeme. Když získáme faul někde na polovině soupeře, tak už víme, kdo půjde kopat. Snad z toho zase začneme dávat góly.
Benjamin Čolič (vlevo) a Matej Mršič se sešli v týmu Českých Budějovic.
Berou v Bosně a Chorvatsku českou ligu jako dobrou značku?
MM: Samozřejmě. V Chorvatsku se ví a často mluví o tom, že česká liga je kvalitní. Proto sem z celého Balkánu chodí hodně fotbalistů.
BČ: Tři kluby jsou tady odskočené. Na Spartu, Slavii a Plzeň nikdo nemá hráčsky ani zázemím. Ale celkově jsou podmínky v Česku o dost lepší než v Bosně. Tam je tak polovina klubů dobrých, zbytek moc ne.
Vaše kariéry ještě zdaleka nejsou u konce, ale dorostenci už také nejste. Kde byste si chtěli ještě zahrát?
BČ: Vím, že mi bude 30 let a kariéra mi potrvá ještě pár let. Chtěl bych se posunout, jako každý fotbalista. Buď v Česku, nebo klidně i jinde v zahraničí. Nemám to jednoznačně dané.
MM: Taky už úplně mladík nejsem. Chtěl bych se ještě zlepšit a klidně i zkusit jiný fotbal. Láká mě třeba Turecko, ale nevadilo by mi zůstat ani v Česku.
