Přitom přímo v Ostravě se ani nenarodil. A nikdy v ní nežil, vlastně většinou ani nepracoval. Takřka vše má totiž spjato s Petřkovicemi.
Když přišel na svět, byly samostatnou obcí, součástí Ostravy jsou teprve od roku 1976. „Cítím to tak, že půlka mého srdce patří Petřkovicím, druhá půlka Ostravě,“ vysvětluje. Jestli někomu Ostrava plná havířů a hutníků příliš nevoněla, on výhrady k někdejšímu průmyslovému koloritu města rozhodně necítil.
Lumír Plac
|
Špína, smrad, hluk? „Ne, nic z toho mi nevadilo, prostě to k Ostravě patřilo, ani jsem tady neznal nic jiného. Ale pravdou je, že když se nyní na Ostravu podívám z věže Nové radnice nebo z Bolt Tower v Dolních Vítkovicích, tak se město krásně zazelenalo,“ popisuje Plac a Ostravě přisuzuje zvláštní kouzlo. „Mám kamaráda, spolužáka z gymnázia, který v 80. letech odjel do Austrálie. Když přiletí, tak na něm pokaždé vidím, jak těžko se pak s Ostravou loučí.“
Také Petřkovice byly s hornictvím takřka srostlé, ostatně mnoho tamních lidí na šachtách pracovalo, nejblíže byl Důl Urx pod vrchem Landek. „Jako kluk jsem si ani neuvědomoval, v jak unikátním prostředí žijeme. Na Landeku jsou první známky osídlení, prvně objevené uhlí. Pak v dospělosti jsem už ale říkával, že Urx je nejkrásnější šachta v revíru. V podstatě u lesa.“
Kdyby Placovi někdo před několika desítkami let řekl, že se ze šachty stane muzeum a z Landeku vyhledávaná relaxační zóna, kterou protínají cyklostezky, kam lidé jezdí za odpočinkem, nejspíše by mu nevěřil.
Na druhé straně řeky Odry, v samotné Ostravě, však má Plac také několik lokalit, na které nedá dopustit. „Oblíbená ostravská místa? Rozhodně Jindřiška a Bazaly,“ zmiňuje restauraci v Sokolské ulici a bývalý stadion Baníku Ostrava.
Jindřiška byla podle něj kultovním místem snad všech studentů Gymnázia dr. Šmerala jeho generace. A maturitou docházky do tamní restaurace určitě neskončily. A vlastně přetrvaly dodnes, byť už jsou mnohem méně početnější.
„Jindřiška byla druhá cenová skupina, takže prostředí opravdu na úrovni. Nahoře vinárna, dole restaurace a hodně stálé osazenstvo. Dalo se tam vyřídit a vyřešit snad všechno, nic nebyl problém, chodili tam lidé různých profesí. Prostředí se sice od těch dob změnilo, je tam jiný styl, ale pořád je to naše restaurace,“ směje se.
Fanoušci odchod ze Staré střelnice odmítali
Při vzpomínání na Bazaly se myšlenkami vrací o cosi hlouběji do minulosti, protože jako malý kluk chodil ještě na Starou střelnici, už neexistující škvárové hřiště Baníku Ostrava ve Slezské Ostravě.
„Pamatuji si třeba lanovku s hornickými vozíky, které projížděly nad námi. Občas do některého zapadl vysoko odkopnutý míč,“ vybavuje si a pokračuje: „Byla tam taková skupina fanoušků, fotbaloví štamgasti. A ti nesli hodně nelibě, když se Baník stěhoval na Bazaly.“
Lanovka nad hřištěm Stará střelnice nedaleko Slezskoostravského hradu
Plac nemohl chybět v ochozech ani při historicky prvním ligovém utkání Baníku na Bazalech, když tam 19. dubna 1959 přivítal celek Ústí nad Labem. „Sice jsme prohráli 2:3 a Bazaly ještě nebyly úplně hotové, ale i tak to pro mě byl svátek, silný zážitek.“
Jeho otec fotbal aktivně hrál a s mnohými hráči Baníku se osobně znal. A Plac jejich jména nikdy nezapomene. „Wiecek, Křižák, Pospíchal, to byly legendy. Nebo naprosto skvělá dvojice Stančo s Ondračkou,“ chválí i po letech.
Na Baník chodí také nyní na vítkovický stadion. Občas zamíří rovněž do haly Tatran na zápasy ostravských basketbalistů, vždyť právě tento sport jako žák kdysi hrával.
Nerad však vzpomíná na uzavírání ostravských dolů v 90. letech, kdy těžní věže padaly a staří havíři se jen stěží bránili slzám. „Byla to těžká doba. Ale na druhou stranu jsem uznával, že ekonomicky byl provoz obtížně udržitelný. Navíc, kdo by tam teď dřel? Sloje vysoké jen osmdesát centimetrů a musely se tam vytěžit čtyři tuny na hlavu a směnu. To bych dneska chtěl vidět,“ poznamenal.
Mrzelo ho však, že mnoho staveb tehdy bylo srovnáno se zemí. I proto je moc rád, že se z technických památek v poslední době stávají vyhledávané cíle turistů.
„Horníci řekli všechno na rovinu, žádné podrazy“
„Nejsou přece jen hrady a zámky. Když vidím děti, jak hned běží ke strojům, tak mám radost,“ líčí a opět se vrací do nepříliš vzdálené minulosti. „Pamatuji jednoho vysoce postaveného politika, nebudu ho jmenovat, jak říkal, že nechápe, proč jsme místo těžby uhlí nebo výroby železa nedělali třeba ledničky. Musel jsem se smát. Jen díky uhlí, koksu a železu je Ostrava tím, čím je nyní.“
Proto je pro něj potěšením, když z pozice své ředitelské funkce může pomoci něco z hornické historie uchovat. „Ať už to je série vyřazených kompresorů od OKD, nebo předměty po starých hornících. Volá mi kvůli tomu hodně lidí.“
Plac nedá dopustit ani na horníky. „Byli neskutečně pracovití, radost se na ně dívat. Také řekli na rovinu, co si myslí, žádné podrazy. A Ostrava byla hodně manuálně zručná. Rád bych, aby se právě něco z toho přeneslo i do budoucnosti města,“ zakončuje.
