Není zcela jasné, jestli to byl Thomas Alva Edison, nebo jeho manželka Mary, kdo tehdy recitoval o Marušce a její ovečce s kožíškem bílým jako sníh.
Pozoruhodnější je jiná informace: Edison, muž, který světu dal první přístroj použitelný na zaznamenání i reprodukci zvuku, od dětství hluchl. V době, kdy fonograf sestrojil a rok nato si ho dal patentovat, na tom byl velmi bídně.
Slova „použitelný i k reprodukci zvuku“ jsou v případě Edisona klíčová. Dvacet let před ním přišel Francouz Édouard-Léon Scott de Martinville s přístrojem zvaným fonautograf.
Na papír nebo sklo pokryté směsí uhelného prášku a oleje zvukové vlny jehla sice zakreslila, ale zvuk se nedal reprodukovat. Teprve v roce 2008 se pomocí digitální technologie podařilo Francouzův šumicí záznam rozehrát. Ozvala se francouzská lidová písnička „Au clair de la lune“.
Dobré ráno. Jak se máte?
Byl to snad fonautograf, co všeuměla Edisona k jeho fonografu inspirovalo? Spíš se traduje, že tu roli sehrál i telefon, k jehož vynálezu sám přispěl uhlíkovým mikrofonem. Edisona údajně zaujalo, jak silně umí lidský hlas telefonní membránu rozvibrovat. A napadlo ho, že její vibrace by se nejen daly přes jehlu vyrýt na připravený podklad, ale ona drážka by naopak přes jehlu mohla membránu zpět rozezvučet.
Stalo se 18. července 1877. Při pokusu s první verzí svého fonografu do něj vykřikl „Hallo“ a cosi podobného přístroj opravdu vrátil. Edison byl nadšen, na rozdíl od společnosti Western Union, které svůj zatím jen mlhavý nápad nabídl. Odmítla ho s tím, že přístroj je k ničemu.
Odradit se nedal a po měsících práce měl fonograf hotový. Sestával z plechového trychtýře zesilujícího zvuk, který se pak přes membránu jehlou vyrýval do staniolu pokrývajícího váleček roztáčený klikou. Tehdy nastala chvíle pro říkanku Mary Had a Little Lamb, která se mu ve šramotící reprodukci ozvala zpět. Edison pak vzpomínal: „V celém životě mě nic tak nevyvedlo z míry.“
Tři otazníky
|
Krátce nato se s přístrojem vydal do redakce časopisu Scientific American a k překvapení zúčastněných z něj vyloudil nahraný zvuk svého hlasu: „Dobré ráno. Jak se máte? Jak se vám líbí fonograf?“
Zpráva, kterou časopis o tom zázraku obratem vydal, strhla lavinu zájmu a Edison se rázem stal hrdinou. Dokonce byl povolán, aby ho předvedl v Bílém domě prezidentu Hayesovi.
Šelak, vinyl a spol.
Edison svůj fonograf dál vylepšoval, dokonce uvažoval, že váleček vymění za plochou desku, ale v tom ho předběhl a v podstatě odstavil Američan německého původu Emile Berliner, vynálezce gramofonu.
Jeho první přístroj se v roce 1886 sice ještě podobal fonografu, protože základem byl váleček, Berliner však záhy přešel na skleněnou, později zinkovou desku pokrytou voskem s vyrytými drážkami. Gramofonovou desku.
Fonografický váleček
Proti válečku se dala lisováním lépe kopírovat, jenže materiál neměl valnou výdrž. Berliner postupně zkoušel nové a koncem 19. století tak získal pro své desky šelak. Navzdory konkurenci šikovnějšího a dnes oprášeného vinylu, který se objevil už v roce 1927, šelak vydržel do 50. let. Leckdo ho ještě máme doma.
Do té historie vstoupil kolem poloviny 20. století magnetofonový záznam a v roce 1979 díky firmám Sony a Philips zaťukal na dveře další revoluční fenomén: digitální záznam. Tehdy zhmotněný do CD nosičů, našich známých cédéček. A vývoj pokračuje. Edisonův pionýrský válečkový fonograf dávno ztratil uplatnění.
