Nechtěli mě v televizi, tak jsem se stal zpěvákem, říká Leoš Mareš

Léta se snažil dokázat, že není zpívající blázen v kožichu, nýbrž především moderátor. A pak se před třemi lety něco stalo. Leoš Mareš (43) začal vyprodávat koncertní haly. „Vůči profesionálním zpěvákům je to vlastně nefér,“ řekl pro čtvrteční Magazín DNES, který vychází v den prvního ze tří koncertů v O2 areně.

Vaše koncertní dráha se před dvěma lety zrodila proč? Chtěl jste se bavit prací ještě víc?
On to byl na začátku tak trochu fór. A zároveň nebyl.

Čtěte ve čtvrtek

Celý velký rozhovor najdete ve čtvrtečním Magazínu DNES, který vychází 16. května.

Teď to úplně nechápu.
Spojily se dvě věci. Zaprvé, od roku 2005 jsem měl každoročně televizní projekt. Začalo to moderováním Big Brother přes SuperStar, Slavíky, X Factor a až do roku 2015, kdy jsem tancoval ve StarDance. Televize mi každoročně zabrala několik měsíců. Až přišel 2016, kdy jsem v televizi žádný kšeft nedostal. Ale všechno jinak jelo v pohodě dál, moderoval jsem firemní akce, plesy, kde jsem jako obvykle pro oživení zazpíval jednu ze svých písniček. Tři a půl minuty programu a konec. A tam se to začalo rodit.

Pardon, pořád tomu nerozumím.
Vysvětlím. V posledních letech jsem začal vnímat, že lidi na firemních akcích a plesech začali na moje staré písničky z let 2001 až 2003 reagovat nějak víc než dřív. Nevím, co se stalo, jestli moje někdejší fanynky dorostly nebo jestli moje písničky překročily nějakou pomyslnou hranici a ocitly se, a teď mě neberte za slovo, v kategorii oldies. Zkrátka, všiml jsem si, že mají větší ohlas. Tak jsem začal na těch akcích nahlas lehce provokovat: „Vy tady tak blbnete, co kdybych udělal koncert?“

A lidem se to zamlouvalo.
Po jedenácti letech, kdy jsem byl televizní figura a současně se střídavými úspěchy se mi dařilo přesvědčovat Česko, že nejsem blázen v kožichu, ale hlavně moderátor, a kdy mi najednou v roce 2016 nepřišel do cesty žádný televizní kšeft, jsem si tak trochu z trucu řekl: OK, nechcete mě v televizi, fajn, budu zpěvák.

Znamená to něco do budoucna?
Teď zpěvák jsem. Samozřejmě jsem pořád především moderátor, ale rozhovory teď dělám o koncertech, mám tři v O2 areně, jenže zároveň vnímám tuhle životní etapu jako lehce naplněnou.

Jak jste k tomu dospěl?
Analogicky – v roce 2001 až 2003 jsem nazpíval nějaké písničky. Ty jsem pak po čase jako lahve vína zavřel do sklepa. Zapomněl jsem na ně, po patnácti letech jsem si na ně vzpomněl a zjistil jsem, že lidem chutnají. Protože patnáct let staré víno může být za určitých okolností někdy lepší. Ale současně cítím, že zásoby se tenčí, sklep se vyprazdňuje.