„Máme informace, že migrační tahy obojživelníků jsou stále slabší,“ potvrdila mluvčí kraje Nikola Birklenová a podotkla, že loni bylo díky transferům bezpečně přeneseno přes 13 tisíc obojživelníků.
V databázi Agentury ochrany přírody a krajiny (AOPK) figuruje dvanáct úseků s dočasnými bariérami a dva další s trvalými zábranami, a to v Trnávce, kde jsou i dva podchody, Těrlicko má tři podchody.
„Nové lokality pro budování zábran nejsou potřeba, proto se kraj se na nich finančně nepodílí,“ poznamenala Birklenová.
Jitka Kačeláková, která koordinuje záchrannou akci u Boublíkova rybníku v Třinci, chodí s dobrovolníky na místo dvakrát denně, a když začne hlavní tah kvůli páření, tak i čtyřikrát denně.
Nejvíce práce mají zhruba od 21 hodin do půlnoci. Za den odnosí přes frekventovanou cestu v průměru pět set žab. Jde o skokany hnědé, ropuchy obecné a hybridní kuňky.
„Věnuji se v oblasti Třinecka monitoringu a záchranně obojživelníků pro AOPK. Ubývá jich. Zatímco za mého předchůdce před deseti lety přenášeli okolo pěti tisíc žab, my jich nyní transportujeme do bezpečí za období migrace o třetinu méně. V krajině chybí tůně, kaluže nebo i obyčejné díry, v nichž by se držela voda. Ve městech je všude beton a asfalt a mizí hmyz, kterým se obojživelníci živí,“ vysvětlovala Kačeláková.
Jedním z hlavních rizikových faktorů, který v řadě lokalit přispěl k poklesu či dokonce až vyhynutí lokálních populací, je podle mluvčí AOPK Karolíny Šůlové doprava.
„Nevadí přitom jen rychlá auta na hlavních silnicích, ale i jeden pojezd traktoru v nevhodnou dobu po polní cestě zabije spousty žab,“ upřesnila Šůlová.
Doprava škodí kuňkám, čolkům velkým, blatnicím a mlokům či skokanům hnědým. „Ale nejpostiženější je relativně běžná ropucha obecná. Ta žije skoro všude, ale je pomalá a samci čekají na samice zrovna na silnicích,“ sdělila Šůlová. Její slova potvrdil herpetolog a biolog Adam Procházka.
„Samice ropuch si počínají prakticky, proto volí silnici, než aby se do rodné tůně trmácely roštím. Samečkům zase bílá čára uprostřed silnice skýtá dobrou vyhlídku. Někteří na ní na samici čekají celý týden, dokud je něco nepřejede,“ líčil Procházka.
Proč žáby před auty neutečou?
„Ropucha na velké objekty, jež by mohly být nebezpečné, reaguje přikrčením a splynutím s terénem. Před žabožravým predátorem by byl neohrabaný útěk kontraproduktivní. Její instinkt byl aktuální do vynálezu silniční dopravy. Na rychle se blížící osvětlený objekt, držící se úzkého pruhu v krajině, nemá žádný obojživelník pudové vybavení. Ropušák se přikrčí na tvrdém asfaltu a doufá, že ho auto přehlédne a nezaútočí. Má-li štěstí, domnívá se, že strategie vychází. Přejetý pak nemá šanci se ze špatné zkušenosti poučit a předat ji dál,“ doplnil Procházka.
Existuje podle něj ale optimum, kde s minimálními obtížemi lze docílit maximálního efektu.
„Jedná se o málo frekventované silničky, zvlášť v teplejších nocích od konce února po květen, když je vozovka mokrá. I při sporadickém provozu na nich zahyne poměrně mnoho skokanů a ropuch. Vypadají na nich jako hrudky bláta a lze se jim vyhnout, vzít je mezi kola. Při rychlosti 30 až 50 km/h to bude snadnější. Žabí migrace se soustřeďuje na několik set metrů až pár kilometrů, časová ztráta pro řidiče tak znamená zhruba tři minuty,“ radil Procházka.
Schůdným řešením by podle Šůlové byly další trvalé bariéry s podchody. „Jenže se všude stavět nedají kvůli složitosti terénu, spoustě vjezdů k domům nebo na cesty a podobně,“ konstatovala Karolína Šůlová.
