Když jedenadvacetiletý Munro v roce 1920 pověsil definitivně svůj farmářský klobouk na hřebík a zklamal tím svého otce, měl jeho zbrusu nový americký motocykl Indian Scout maximální rychlost 55 mil za hodinu. Tedy něco k devadesáti kilometrům v hodině.
O sedmačtyřicet let později, které Munro vyplnil nepřetržitým „vývojem“, překonala stejná motorka na solné pláni v Bonneville světový rychlostní rekord hodnotou 184,087 mil za hodinu. Tedy téměř 300 kilometrů v hodině. Neoficiálně tehdy sedmašedesátiletý stařík uháněl ještě o dvacet mil za hodinu rychleji, zhruba 331 kilometrů v hodině.
Munro přitom nebyl žádný technik s inženýrským vzděláním. Všechny úpravy dělal víceméně podomácku, často metodou pokus omyl. Ostatně hned jednou z prvních úprav se rozhodl radikálně změnit celou koncepci motoru indianu.
Ten měl architekturu s postranními ventily, která byla sice spolehlivá, zároveň však nikterak výkonná. Dnes je toto řešení mimochodem zcela překonané, najdeme jej možná u sekaček na trávu. Munro celou hlavu motoru radikálně přepracoval na konvenční uspořádání. Výsledek? Zklamání. Na to jakou práci si dal, výkon příliš nevzrostl.
Postupem času však z motorky dostával víc a víc. Za jakoukoliv cenu. V poslední vývojové fázi, kdy bylo jeho indianu pětačtyřicet, byly komponenty dohnané do extrému natolik, že jejich životnost se nepočítala na motohodiny, ale na motominuty.
Motor nevydržel v provozu údajně víc jak deset minut. Nemluvě o brzdách. Munro přece podřídil život rychlosti, brzdy tak byly naprosto přebytečná záležitost, kterou nebylo třeba se zabývat. Munroa to připravilo o několik rekordů. Na konci trati nedokázal provést povinnou otočku a druhou srovnávací jízdu, protože zkrátka „přejel“. Jednou ho dokonce našli až po čase kus za koncem trati uvázlého v blátě solné pláně.
Až do roku 1948 se Munro živil, jak se dalo. Během velké hospodářské krize, která dopadla i na Nový Zéland, prodával motorky a díky svým kontaktům a nadšení byl úspěšný. S prací praštil definitivně až v roce 1948. To už byl držitelem národního rychlostního rekordu z roku 1940, který zůstal nepřekonaný celých dvanáct let.
Na domácí půdě i v nedaleké Austrálii neměl Munro konkurenci. Do toho se rozvedl. A tak přišlo v roce 1957 rozhodnutí vyrazit i s indianem do USA. V té době bylo Munroovi osmapadesát, než však celou cestu připravil, uplynuly další čtyři roky. Do svého snu investoval všechny peníze, které měl našetřené na stáří. Aby se do Ameriky dostal, nechal se najmout jako lodní kuchař.
V třiašedesáti, s motorkou starou 42 let, konečně stál v přístavu na západním pobřeží Spojených států. Jenže jej celníci nechtěli vpustit do země.
Munro ve filmuPříběh Burta Munroa si můžete užít i ve filmu World´s Fastest Indian z roku 2005. V Česku se snímek, kde hlavní roli ztvárnil oskarový herec Anthony Hopkins, distribuoval pod názvem V zajetí rychlosti. |
Tehdy poprvé se projevil „efekt Munro“, který jej pak provázel během celé americké anabáze. Ten stařík, který obětoval celý život tomu, aby zajel rychlostní rekord na motorce, byl zkrátka tak neodolatelný, že kdo mohl, pomohl mu. Celníci nakonec nad neúplnými dokumenty přimhouřili oko. Když neprošel na Bonneville technickou přejímkou, přimluvili se za něj u pořadatelů největší legendy a soupeři. Když mu chyběl díl, nebo zničil motor, celé depo Munroovi pomohlo, jen aby si mohl splnit svůj sen.
Během pěti let Munro na solné pláni v Bonneville překonal několik rekordů – převážně svých vlastních. Ten největší přišel v roce 1967, kdy Munro přesáhl rychlost 190 mil za hodinu a stanovil tak nové maximum pro motory o objemu do tisíc kubických centimetrů. Ačkoliv později americká motocyklová asociace rychlost přepočítala a maximum stanovila na 184 mil za hodinu, zůstává Munroova jízda dodnes nepřekonána.
Po rekordní jízdě z roku 1967 Munro trochu „zvolnil“. Přece jen mu bylo osmašedesát a údajně kvůli tvrdým pádům z mládí měl problémy se srdcem. Stáří trávil doma na Novém Zélandu. V roce 1977 dostal silný infarkt, ze kterého se ještě dostal. Zemřel 6. ledna 1978 v nedožitých devětasedmdesáti letech.
