Účast na slavnostním pochodu veteránů k pomníku Cenotaph je pro Vorla ctí. Ve Westminster Abbey při pietní akci umístí křížek za Roberta Vyroubala, který při bombovém útoku v roce 2011 zahynul.
„Mohu tam ve společnosti lidí, kterých si vážím, vzdát hold bojovníkům za naši svobodu z první i druhé světové války, parašutistům, kteří ‚sejmuli‘ Heydricha, válečným letcům, účastníkům misí,“ řekl padesátiletý Vorel.
Nejdůležitějšími členy české skupiny budou vojáci - váleční veteráni, kteří utrpěli vážná zranění při plnění úkolů na misi ISAF v Afghánistánu. Kromě praporčíka Vorla to bude praporčík Lukáš Hirka či nadpraporčík Miloš Prášil.
„Již zemřelé válečné veterány bude zastupovat Petra Schamsová, sestra Jiřího Regiho Schamse, jenž se stal symbolem vytrvalého boje s následky po utrpěném zranění, kterým nakonec bohužel podlehl,“ přiblížil organizátor české výpravy na pochod veteránů Tomáš Sláma.
Ve Vardaku se střílelo každý den, lidé oblast považují za svou
Ivan Vorel pochází z Třebíče. Od roku 2009 sloužil na náměšťském letišti. V roce 2010 přijal nabídku účastnit se jedné z bojových misí v Afghánistánu.
„Tři čtvrtě roku jsme se intenzivně připravovali a na konci dubna 2011 vyrazili do afghánské oblasti Vardak. Tam byl trochu větší šmelc. To je slangový výraz pro oblast s ostřejšími boji. Střílelo se tam denně,“ popsal.
Vorel byl řidičem velitele kontingentu a podílel se na školení afghánských řidičů v údržbě bojových vozidel. „Byli jsme poradenským a školicím týmem pro afghánskou armádu, čili OMLT - slangově nám říkali omeleťáci. Učili jsme Afghánce odstraňovat nálože, strážit, dělat monitoring, aby tam mohla afghánská armáda převzít bezpečnost do vlastních rukou.“
V oblasti se střílelo každý den, útočili nejen tálibánci. „Válčí se tam celá desetiletí. Většina Afghánců nebere jako svou zemi Afghánistán. Oni řeknou: vlastí našeho národa jsou tyto hory, tam jsme šéfové my. A pokud přes jejich území projíždí armáda nebo tam jede někdo jiný, tak se k němu pak na základě tohoto svého myšlení chovají,“ vysvětluje veterán.
„Kamiony s nákladem musí projet po zdejší jediné hlavní silnici. A musí zaplatit bakšiš, jinak neprojedou. Když je někdo takový hrdina, že nezaplatí, tak mu pak třeba prostřelí kabinu RPG střelou, převážené palivo nebo zboží si místní rozeberou. Dnes a denně tam do povětří vylétávaly cisterny s palivem. Tomu se armáda snažila předcházet,“ líčil Vorel.
Sedmitunový pancéřový vůz se při výbuchu proletěl vzduchem
V úterý 31. května 2011 po deváté ráno místního času u vesnice Salar najelo Vorlem řízené obrněné iveco na výbušné zařízení uložené v propustku pod asfaltovou silnicí.
„Místní bojovníci s tím mají letité zkušenosti, takže v propustku udělali další rameno a tam nálož uložili, aby nebyla vidět, protože propustky se kontrolovaly. Od nálože vedly 200 metrů dlouhé dráty do polí. Odpálení takové nálože nemůžete zabránit, pokud o ní nevíte,“ popsal Vorel.
Sedm a půl tuny těžký pancéřovaný vůz při výbuchu vyletěl několik metrů do vzduchu. Dopad na vozovku byl drtivý.
„Detonaci sice auto vydrželo, ale po dopadu střecha s kulometem odletěla jako skořápka z vajíčka. Černý Petr vyšel na nás. Před výbuchem si situaci pamatuju, vlastní výbuch ne. Odkrví se vám mozek, nastane šok, přetlak. Probudil jsem se k vědomí, až ve vojenské nemocnici v pražských Střešovicích.“
Kolegové Vorlovi po vyproštění ze zničeného vozidla na místě poskytli první pomoc, pak ho vrtulníkem transportovali na základnu v Lógaru. První operaci Vorel absolvoval v nemocnici v Kábulu.
„Potom mě přepravili do střešovické vojenské nemocnice, kde se o mě postarali špičkoví lékaři, chirurgové. Měl jsem velké štěstí na lékaře i důstojníky, kteří o mě pečovali,“ věří Vorel.
Největší peklo pro něho začalo po probuzení z umělého spánku
Po deseti dnech se ve Střešovicích probral z umělého spánku, z práškové agonie. „Nevíte, kde jste, proč tam jste. Koukáte do zdi, nevíte, jak se jmenujete, nemůžete se hýbat. Postupně začíná mozek nabíhat a naskakuje vám, co se stalo. Tím pro mě osobně začalo největší peklo,“ říká Vorel.
Po čtyřech měsících byl ze Střešovic přemístěn do nemocnice v Brně, aby to za ním měla blíž jeho rodina z Třebíče. Tam strávil dva měsíce. Následovalo devět měsíců rehabilitace na Slapech.
„V Brně i na Slapech jsem měl opět štěstí na vynikající rehabilitační tým. Rozhýbávali postupně všechny moje končetiny. Vážil jsem o dvacet kilo míň, než mám teď. Byl jsem kost a kůže. Každým měsícem jsem byl ale raději za to, že vůbec na těch Slapech jsem, protože bez té pomoci bych byl vyřízený. Mám stále nepříjemné trvalé následky, i když na mě nejsou vidět. Ale dýchám, žiju, nestěžuju si. Je to mezi mnou a pánembohem - a mezi tím je lékařský sbor,“ říká Vorel.
Obdržel několik vyznamenání, on sám se ale nepovažuje za hrdinu. „Jsem jenom voják, plnil jsem své povinnosti, měl jsem smůlu a odskákal jsem to. Tečka,“ říká.
„Kdo říká, že jsme žoldáci, neví, co to slovo znamená,“ zlobí se
Když ale slyší, že vojáci, kteří podjíždí na zahraniční mise, někdo nazývá žoldáky, rozzlobí se. „Pak ten člověk neví, co znamená pojem žoldák. My tam šli plnit úkoly za Českou republiku, které máme v rámci NATO. Ano, je to práce s vysokým rizikem, tak je lépe finančně ohodnocená. Protože o kejhák tam jde v každém případě,“ říká Vorel.
Při incidentu u Salaru byl smrtelně zraněn rotmistr Robert Vyroubal, krátce po výbuchu zemřel i afghánský tlumočník. Lehce zraněn byl velitel podplukovník Michal Kucharský.
Vorel byl kdysi i parašutistou, nyní na letecké základně v Náměšti nad Oslavou opět pracuje jako technik. „Díky důstojníkům a dalším lidem jsem se tady na základně mohl zařadit do týmu lidí, které znám. Mám tady i možnost rehabilitace, můžu si zaplavat, zacvičit.“
Je přesvědčený, že i v tuzemsku by se měly konat veteránské akce, jakou bude ta londýnská v listopadu. „Ti, kteří obětovali pro nás ostatní své zdraví i životy, si to zaslouží,“ říká.
