Překvapivé ovšem bylo, že se školačka setkala s negativním postojem svého okolí, a ti, kteří ji měli podpořit a inspirovat, udělali opak.
„Například paní učitelka Zuzance řekla, že je hloupá a proč by si měla nechat stříhat tak krásné vlasy. A začala ji srážet,“ vzpomíná na první deziluzi své dcery Lucie Damborová.
To ale dívku neodradilo, ve svých deseti letech si pevně stála za svým. Rozhodnutí dotáhla do konce a vlasy šly dolů.
Poprvé se setkala s myšlenkou darování vlasů onkologickým pacientům na Facebooku. Tam spolu s maminkou viděly stránky firmy Dlouhovláska a ukázku toho, jak zhruba dvanáctiletá slečna darovala své vlasy. „Já bych chtěla taky darovat vlasy,“ řekla už tehdy Zuzana.
Chtěla, aby její ostříhání mělo nějaký vyšší smysl. „Darované vlasy pomáhají hned dvakrát. Poprvé vezmeme ustřižené vlasy, a peníze, které by za ně dívka dostala, darujeme nadačnímu fondu Šance onkoláčkům. Podruhé pomáhají při výrobě paruk nebo prodlužování a zahušťovaní vlasů onkologických pacientů,“ řekla za firmu Dlouhovláska Monika Malečková.
Společnost se zabývá prodlužováním vlasů a výrobou paruk a kromě toho pomáhá i onkologickým pacientům. Týdně se jim hlásí pět až deset dárců, kteří chtějí svými vlasy pomoci druhým.
„Chviličku jsme o tom diskutovaly, aby nebyla Zuzka nešťastná. Protože ten střih je radikální,“ vyprávěla Lucie. Její dcera ale měla od začátku jasno. „Už se těším, až to bude pryč,“ prohlásila dívka.
Podle maminky byla rozhodnutá už delší dobu, že si svou dívčí hřívu nechá ostříhat. „Bohužel se ve škole objevily vši a měli jsme je i my. Takže padl předvánoční termín, kdy měla poprvé darovat vlasy, aby paruka byla jako dárek hotová. Takže jsme museli nanovo začít péči o vlasy,“ vysvětlila Lucie, která nakoupila kondicionéry a masky, aby se vlasům vrátila vitalita, o kterou přišly po odvšivovací kůře.
Děti někdy chtějí i dohola, aby mohly darovat víc vlasů
„Zuzanka je úžasná. Moc si vážíme toho, co dělá. Děti ostatně mají mnohem větší cit. Kolikrát chtějí jít rovnou dohola, aby mohly darovat víc vlasů. Takových lidí, jako je ona, bychom potřebovali víc,“ svěřila se Malečková.
„Samotnou mě to trošku mrzí, protože Zuzanku ráda češu, ale je to její rozhodnutí. Přijde mi to od ní moc hezké, že se k tomu rozhodla,“ řekla Lucie.
Úplně první „pomáhací“ moment měla Zuzana už ve třech letech, kdy jí lékaři diagnostikovali astma a ona musela dát pryč všechny plyšové hračky. V té době její matka pletla pro Klokánek a nedonošené děti.
„Tehdy jsem balila balík s kolegyněmi z pečovatelské služby. Ona to viděla, vzala svoji krabici. Naházela tam všechny plyšáky, dokonce i velkou panenku, kterou opravdu milovala a chodila s ní i spát. Všechny tyto hračky sbalila a řekla mi, že to mám přidat k mému balíku. Napsala k tomu dopis, že to chce dát nějaké Verunce. Neznali jsme žádnou takovou holčičku, ale ona chtěla, aby se to dalo jí. A to byl ten první moment. Dodneška na to vzpomíná,“ vypráví Lucie.
Zuzana se dokonce dostala tak daleko, že se začala ptát maminky, odkdy může jít darovat krev. „Akorát se mě zeptala, jestli když daruje krev, musí darovat i kostní dřeň. Říkala mi, že do toho se jí moc nechce, protože to bolí,“ řekla maminka.
