MF DNES vybrala několik okamžiků z jeho života, které vyvolávají největší emoce.
Srovnání s Tomášem
Po smrti svého nevlastního bratra Tomáše v červenci 1932 se Jan ocitl v pozici, s níž nikdy nepočítal. Tomáš, který emotivního a živelného Jana vždy trochu korigoval, byl najednou pryč. Změnilo se i vedení obuvnické firmy. Tomáš řídil podnik sám, Jan za podpory dvojice Dominik Čipera a Hugo Vavrečka.
Program oslav 120. výročí narození J. A. Bati27. února 28. února 1. března 2. března 6. března 7. a 8. března 8. března 9. března 11. března Pozn.: Jde o výběr z programu, kompletní program na www.jabata120.cz |
„Jan se stal fungující součástí trojčlenného vedení firmy. Jeho dva spolupracovníci Čipera a Vavrečka pro něj byli naprosto klíčoví,“ uvedl historik Zdeněk Pokluda z Informačního centra Baťa, které působí při zlínské univerzitě.
Ostatně byl to právě Tomáš, kdo Jana do firmy povolal. Působil v ní od roku 1912, kdy mu bylo teprve 14 let. Kromě něho v závodech pracovali další dva Tomášovi nevlastní bratři – Bohuslav a Jindřich, ale na méně významných pozicích než Jan.
Zakladatel firmy razil zásadu, že o postavení v podniku rozhodují schopnosti, ne rodinné vztahy. Jinými slovy - těžko by Jana „vytáhl“ k sobě, pokud by pochyboval o jeho schopnostech.
„Nemá smysl poměřovat, kdo z nich má jaké zásluhy. Mrzí mě, že se stále dělá tlustá čára mezi tím, co vytvořil Tomáš a co Jan. Tomáš vybudoval obrovský průmyslový kolos, Jan na jeho práci navázal a dále bratrovo úsilí a myšlenky rozvinul,“ připomněla historička z Muzea jihovýchodní Moravy Hana Kuslová.
V letech 1932 až 1939, kdy Jan s Čiperou a Vavrečkou firmu řídil, podnik dál rostl v baťovském tempu a byl výborně nastartovaný. Počet zahraničních prodejen se třikrát zvýšil, přibývalo zaměstnanců, budovaly se další satelity Zlína v zahraničí, rozvíjel se i samotný Zlín.
„Jan Baťa mohl zasednout za Tomášův stůl jako řidič zasedne k volantu, protože organizace, v níž má mít napříště hlavní slovo, tu stojí jako silný, dobře udržovaný automobil, takže řidiči stačí soustředit se na cestu jeho předchůdcem rovněž přesně vytyčenou,“ píše ve své knize Příběh jednoho muže a jednoho města novinář Josef Vaňhara.
Znepřátelil si Brity i Američany
Velkou kontroverzi ve své době vzbuzoval nerealizovaný prodej milionu párů těžkých pracovních bot, které měla firma uskladněny v Norsku. Zájem o ně měli Britové, kteří je chtěli pro své vojáky. Jenže podnik tak dlouho licitoval o ceně, až Norsko obsadili Němci a boty padly do jejich rukou.
„Firma se stále chovala hospodářsky a Baťa na to politicky nezareagoval,“ uvedl ředitel Státního okresního archivu ve Zlíně David Valůšek.
Problém byl v tom, že tím proti sobě Brity velmi popudil. „Nikdo už nedokázal přesvědčit britskou vládu, že to nebyla taktika domluvená s Němci,“ popsal Ferdinand Menčík, jenž tehdy působil v nejbližším Janově okolí.
Situaci sobě i firmě Jan zhoršil na podzim 1940, kdy už pobýval v Americe (Zlín opustil ještě před válkou, v červnu 1939), ale stále byl považován za šéfa podniku. V době konání amerických voleb vystupoval proti F. D. Rooseveltovi a v demokratických primárkách vyslovil podporu marylandskému senátorovi Millardu Tydingsovi. Jenže nakonec zvítězil Roosevelt.
„Senátor Tydings se zasadil o to, aby v Belcampu mohla být založena baťovská továrna. Je logické, že se přiklonil na jeho stranu,“ vysvětlila Kuslová.
V tomto Baťově přístupu se zřejmě schovává to, proč je vnímán kontroverzně. Byl politicky nezkušený, dalo by se říci až naivní.
Zatímco ve Zlíně jeho spontánnost „hlídala“ zmíněná dvojice Čipera - Vavrečka, v zahraničí si neuvědomoval, že nemůže mluvit jen za sebe, ale že hovoří za celý korporát a jeho slovo má velkou váhu. On i podnik se dostali na „černou listinu“ Spojenců, tedy mezi osoby a firmy, které jsou prospěšné Němcům.
Faktem je, že Jan se stále choval jako byznysmen. Když firma šlape v demokratickým poměrech, je všechno v pořádku. Krize nastává, když se situace změní. V obchodníkovi se musí probudit i politik a diplomat. A to J. A. Baťa nebyl. Byl bezprostřední, emocionální, což ve vyhrocenější době nebylo ideální.
Nepřipojení se k odboji
Během druhé světové války stále více sílilo volání, aby otevřeně podpořil londýnskou exilovou vládu.
„Nebudete se moci ani Vy déle vyhýbati rozhodnutí. Musíte se nyní rozhodnouti, buď jíti jasně a určitě na 100 % s sebou na této straně, anebo si hrát dále na toho ‚neutrála‘ ... Dnes platí jen jedno: buď přítel, nebo nepřítel. Mezi tím nic není,“ napsal mu v dopise v lednu 1942 František Muška, který byl jednou z klíčových osobností ve vedení firmy Baťa a jejím představitelem v USA.
Jan se ale k tomuto kroku neměl. Zdůvodňoval to tím, že nechce dát Němcům všanc svou rodinu, vedení firmy ve Zlíně a tisíce tamních zaměstnanců.
„Němci by to pěkně spočítali Zlínu i společnostem na území, která ovládali,“ domnívá se Kuslová.
Tohoto rizika si baťovci byli vědomi, přesto ve svém naléhání neustávali. „Myslíte, že někdo věří Vašemu povídání o tom, že se držíte v ústraní kvůli lidem tam na druhé straně? Nediskutujte, nehrajte si se slovíčky, nemá to významu a není na to času, věc je jasná, musíte se rozhodnouti. Vyrostli jsme v nerušené práci na výsluní Čsl. demokratické republiky, a ta velikost, jíž jsme dosáhli, ukládá nám také povinnosti. Povinnosti přidružit se k boji za získání ztracené svobody naší vlasti,“ přesvědčoval Muška Baťu.
Jan však udělal snad největší politickou chybu svého života, otevřeně se k podpoře vlády nepřihlásil.
S odstupem času se hájil, že odboj podporoval finančně i materiálně. Když se v roce 2007 konal soud týkající se očištění jeho jména, soudu byly předloženy dopisy a dokumenty potvrzující, že filiálky firmy Baťa po celém světě posílaly československému odboji desítky tisíc dolarů. Jenže veřejné vystoupení, v němž by Jan odboj otevřeně podpořil, chybělo.
Vystěhování do Patagonie
Zřejmě nejvíce kritiky sklidil za svůj plán na vystěhování národa do jihoamerické Patagonie.
„Přestěhováním národa zmizí také duch odporu a vzájemné nevraživosti mezi národem německým a českým... Němci byli vždycky slušní, když neměli jiného nežli hospodářského důvodu chovati se jinak ... Dokud tam (v protektorátu, pozn. red.) bude český lid, dotud bude nejvýše bolákem v německém těle,“ líčil své myšlenky Jan.
V době, kdy se veškeré národní síly napínaly k tomu, aby české území bylo zachráněno pro český národ, to bylo vyjádření přinejmenším velmi nešťastné.
„Poznámky k tomuto tématu vznikaly v době, kdy Němci začali hovořit o konečném řešení a kdy napadli Sovětský svaz. Byla to snaha, i když velmi naivní, jak zabránit vyhlazení, případně poněmčení českého národa, a jak zabránit dalším válkám a přitom osídlit neobývaná území. J. A. Baťa byl přesvědčen, že národ jsou lidé, nikoliv území, a že domov může být vybudován kdekoliv,“ konstatovala Kuslová.
Nápad ukazuje Janovo ryze technicistní myšlení. „Nebere v úvahu, že lidé nejsou stroje, aby je bylo možné jen tak přemístit, nebere v úvahu kořeny lidí, přírodu, kulturu, vazby,“ poukázal Valůšek.
Nálepka kolaboranta
Všechny tyto střípky se náramně hodily po skončení války. „Majitelům znárodněných firem se měly vyplatit náhrady. Ty se ale nevyplácely, když byl majetek zkonfiskován. Bylo nepředstavitelné, aby stát zaplatil náhradu za Baťovy závody. Jednodušší bylo obvinit J. A. Baťu z kolaborace a majetek zabavit,“ líčí Kuslová.
Ve zmanipulovaném procesu v roce 1947 byl v nepřítomnosti odsouzen k 15 letům vězení. Zajímavé je, že nebyl odsouzen ani za jediný důvod, který obsahovala obžaloba. Do vězení měl jít za to, že se nepřihlásil k zahraničnímu odboji, bránil svým zaměstnancům, aby se k němu přihlásili, a jednal tak, že se ocitl na černé listině.
„Obžaloba ho přitom vinila, že opatřoval nepříteli prospěch a podporoval fašistické hnutí. Celý proces tak byl velmi zmatečný,“ uvedla muzejní historička.
Mimochodem, právě také obdiv k fašismu bývá Janovi neprávem přičítán. „Neobdivoval fašismus, jen oceňoval například italské autostrády a německé investice do dálnic. Copak to je politická podpora Hitlera a Mussoliniho?“ naznačila Kuslová.
Po válce pak Jan vedl ještě jeden boj. S rodinou. Se svým synovcem Tomášem juniorem se totiž soudil o baťovský zahraniční majetek. V roce 1953 odvolací soud v New Yorku potvrdil dřívější soudní rozhodnutí, že zahraniční akcie patří Marii Baťové, vdově po Tomášovi, a Tomáši juniorovi. Jan ale tuto bitvu nechtěl vzdát, nakonec však v roce 1962 poslal synovcovi dopis, že už je vyčerpán a majetku se v jeho prospěch vzdává.
To už se psala závěrečná, brazilská etapa Janova života. Do Jižní Ameriky odešel za války, když se stal nepohodlným v USA. Pustil se tam do rozsáhlé agrární kolonizace. Založil čtyři města - byla to Batatuba, kde fungovala i továrna na obuv, Mariapolis, Bataguassu a Bataypora. V Brazílii také v roce 1965 zemřel.
Očištění svého jména se nedočkal, rozhodl o něm soud až 42 let po jeho smrti (více v článku Justice po 60 letech očistila Jana Antonína Baťu). Zajímavé je, že ačkoliv se se svým synovcem dlouhá letá soudil, Tomáš Baťa mladší přivítal soudní verdikt s uspokojením.
„Žádný Baťa nezradil svou československou krev. Můj strýc byl statečný vlastenec, který podporoval československou exilovou vládu, protifašistický odboj a nikdy se, stejně jako žádný člen rodiny, nezpronevěřil zásadám poctivého a statečného Čecha,“ reagoval tehdy Baťa junior.
