„Byl jsem mladý, nerozumný kluk. Ve Villard de Lans, kde se jely sáňkařské závody, jsem si vlajku vzal, aniž bych tušil, co všechno se kolem toho semele,“ vzpomíná Halíř.
„Zmizení vlajky začala okamžitě vyšetřovat francouzská policie. Moje kolegyně z reprezentace sebrala ještě jednu vlajku. Všichni kolem nás se báli, co by se stalo, kdyby na nás policie přišla. Určitě by nás vyloučili z her. Vlajky jsme raději ukryli do garáže.“
O čtyři roky dříve se australská plavkyně a držitelka zlatých medailí ze tří olympiád Dawn Fraserová opila na olympijských hrách v Tokiu 1964, přeplavala vodní příkop a ukradla olympijskou vlajku před císařským palácem.
Plaveckou superhvězdu, první ženu japonské olympiády na sto metrů kraul, tehdy zadržela policie. Vyvázla bez trestu a císař Hirohito jí věnoval olympijskou vlajku jako suvenýr.
Jenže od Australské plavecké federace Fraserová dostala desetiletý zákaz závodění... Navzdory svému prohřešku se stala australskou sportovkyní roku 1964. V roce 2000 běžela s pochodní na jednom z posledních úseků při zahájení letní olympiády v Sydney.
Přesto příběh Fraserové ilustruje, do jak ošemetné situace se vřítil Halíř.
Saně za 18 tisíc
Na olympijskou vlajku schovanou ve francouzské garáži se v roce 1968 naštěstí nepřišlo. „Ale musel jsem vymyslet, jak ji dostat domů do Československa,“ svěřuje se Halíř. „Na hranicích dělali celníci přísné kontroly. Nakonec jsem vlajku úspěšně propašoval v sáňkařské helmě.“
Současný šéftrenér českých sáňkařů schraňuje v Liberci i další připomínky olympiády v Grenoblu 1968. Československá výprava nafasovala na tehdejší dobu exkluzivní oblečení, o němž si řadoví občané v socialistické zemi mohli nechat pouze zdát.
„Mám doma ještě kožich, v němž jsme šli na slavnostní zahájení olympiády. A čepici taky,“ podotýká Halíř. „Původně jsme měli za oblečení něco doplácet, ale za dobrou reprezentaci jsme ho dostali zadarmo.“
Halíř si nechává na památku také perfektně zachovalé závodní saně z konce šedesátých let. Stály tehdy 18 tisíc korun, tedy jen o deset tisíc méně než osobní automobil Fiat 850. „Jejich cena je dnes nevyčíslitelná,“ shrnuje Halíř.
Právě k oblečení se váže další těžko uvěřitelná historka z Grenoblu 1968. Zasloužil se o ni další sáňkař, zkušený Horst Urban, otec olympionika a kreslíře Petra Urbana. Českoslovenští reprezentanti pochodovali při zahájení olympiády prostovlasí, bez beranic, ačkoliv si je do Francie přivezli.
„Můj táta ale nikdy nenosil čepici. Když měla československá delegace nástup na slavnostní zahájení, tak beranici nakopl,“ vzpomíná Petr Urban. „Zůstala viset vysoko v okapu, nedala se sundat. Celá výprava musela na slavnostní nástup bez beranice, aby byla jednotně ustrojená.“
Olympionik František Halíř a jeho sáně z Grenoblu 1968
V Grenoblu 1968 reprezentovalo Československo šest sáňkařů. „Pak už jich nikdy tolik na olympiádu nejelo. Až teď v Koreji jich tam zase bude šest, což mě jako šéftrenéra hrozně těší,“ podotýká Halíř.
Strmá ledová koryta, z nichž se divákům tají dech, neopustil sedmašedesátiletý Halíř dodnes.
„Pořád ještě jezdím závody veteránů. V dráze lítám víc než stokilometrovou rychlostí,“ prohlašuje Halíř. „Slyším kolem sebe, ať neblbnu, že se někde rozbiju a domů mě povezou v dřevěném penálu. Ale mě sáňkování pořád baví. Porážím mistry světa, s nimiž jsem zamlada prohrával.“
Skvělá parta drží
Halíř v jednu dobu profesionální sáňkování úplně opustil a jako voják dělal na Dukle velitele roty. Nakonec se našel v trénování.
„Největší šance dávám v Koreji v závodu dvojic Lukášovi a Tondovi Brožovi. Na tréninku dřou a vidím na nich velkou vůli něco dokázat,“ tvrdí Halíř. „Ve Světovém poháru jezdí kolem dvanáctého třináctého místa a doufám, že na olympiádě by mohli být v nejlepší desítce.“
Sám v necelých osmnácti bral na olympiádě v Grenoblu dvacáté místo v jednotlivcích a čtrnácté ve dvojicích. A taky si hry užíval coby fanoušek.
„Zažil jsem zápas našich hokejistů s Rusy. Vyhráli jsme 5:4, skončili stříbrní a jsem dokonce na televizních záběrech po skončení utkání, kdy jsme s ostatními Čechoslováky naskákali ze samé radosti na led. V Grenoblu jsme byli skvělá parta a dodneška se scházíme. Rád si popovídám třeba s Tomášem Kučerou, čtvrtým sdruženářem z olympiády 1968. Říkáme si, že naše vzpomínky jsou tím nejkrásnějším a nikdo nám je nevezme.“
