Dobře promíchaný buben s očíslovanými kuličkami, ze kterých se náhodně losuje výherní sestava čísel přímo na kameru v živém vysílání. Dohromady to vypadá jako neprůstřelný systém, zvlášť když jednotlivá čísla vybírají malé děti. Jenže v populární Milan Lotto se něco ošklivě zvrhlo. Jedna z nejstarších městských loterií v Itálii totiž byla kompletně zfalšovaná a losování mezi lety 1995 až 1997 bylo zmanipulováno nejméně v jedné stovce případů.
Velmi šikovní dětští spolupracovníci
Výsledkem rozsáhlého vyšetřování v roce 1999 bylo devět lidí za mřížemi. A také fakt, že další tehdejší populární městské loterie po celé Itálii byly odkázány do propadliště dějin. Systém Lotto byl totiž ve skutečnosti děravý jako řešeto a skandál s podvody během losování pravděpodobně běžel desítky let, aniž by se v principu omezil jen na Milán. V čem byl háček? Například v oněch nevinně vypadajících dětech.
Když se v Miláně poprvé roztočil buben osudí s čísly od 1 do 99, psal se rok 1449! V Lombardii má státem podporovaný hazard skutečně dlouhou historii. Tehdy čísla losovali slepí sirotci a oné tradici zůstal Milán věrný až do devadesátých let minulého století. Výběr kuliček s čísly prováděly buď nevidomé děti, nebo chovanci dětských domovů s páskou přes oči.
Ale v roce 1997 si pár pozorných televizních diváků všimlo, že některé z „dětí bez rodičů“ se až nápadně podobají dětem rodičů pracujících na místním městském finančním odboru. Milán má sice přes milion obyvatel, ale na italské poměry je to pořád vesnice. Všichni se tu znají. K pochybnostem o nezaujatosti losujících se záhy přidaly další. To když si některé děti, které skutečně z dětských domovů pocházely, začaly stěžovat, že za účast v Milan Lotto nedostaly ty hračky, které si objednaly. V televizním studiu přitom děti musely své vystoupení před kamerami dlouho trénovat.
Jen tak dokázaly vybrat postříbřené kuličky, které byly na pohmat nejtěžší. Jediným prvkem náhody v celém losování tedy byla zručnost dětí, které v bubnu osudí hledaly ty „těžké“ koule. Provozovatelé loterie tedy věděli, která čísla s největší pravděpodobností padnou, protože se o to sami zasadili.
V Janově a Římě to bylo ve štábech loterií podobné. Tam ale děti vybíraly „ty nejzářivější a nejlesklejší“ kuličky, na které pod ne zcela oslepujícím šátkem přece jen trochu viděly, případně v jiné variaci na tentýž podvod sbíraly „ty zcela hladké“.
Milánská loterie v roce 1907. Její historie je však ještě mnohem starší, sahá až do roku 1499.
Italská policie později zjistila, že různé formy manipulace byly pravděpodobně prováděny v desítkách podobných loterií, často za přímého přispění provozovatelů nebo dozírajících kontrolorů. A že kromě úplatků bylo v hazardní hře ještě vydírání, zastrašování a praní špinavých peněz. Zda se podvod dotkl i rekordního losovaného jackpotu ve výši 83,5 milionu lir, jasné není, ale klasické Lotto si už v Miláně nezahrajete.
Lituji, nevyhráváte. Vyhrávám já
„Litujeme, ale tento los nevyhrává“ je větou, kterou nikdo ze sázkařů neslyší rád. Ale jak doopravdy víte, že váš los nevyhrál? Jen proto, že vám to řekla žena či muž za přepážkou? Možná byste se divili, co se s vaším sázkovým tiketem zmačkaným v koši bude dít poté, co odejdete. V kanadském Ontariu mezi lety 1999 až 2006 byste zírali zcela jistě. Majitel sázkové kanceláře Jun-Chul Chung tu existenci výhry před svými zákazníky utajil nejméně dvanáctkrát. V roce 2003 si tak přišel na sympatických 12,5 milionu dolarů. A byť OLGC (Ontario Lottery & Gaming Corporation, provozovatel kanadské státní loterie) měla určité pochybnosti o vítězství majitele sázkové kanceláře, nechala to být.
A Jun-Chul Chung byl propříště opatrnější. S nárokem na výhru se hlásili jeho vzdálení příbuzní a přátelé. Poslední slovo tak nakonec měla v roce 2007 kanadská policie. Ta si totiž všimla velmi neproporčního rozdělení výher na území Kanady.
Dá se totiž říct, že plošně se na čísla nebo vítězství sportovních týmů sází všude se zhruba stejnou frekvencí. Ano, ve městech je zahuštění sázkařů na jednotku plochy o něco vyšší než na vesnici. Ale distribuce výher zůstává náhodná. Nebo by měla být. Je tedy poněkud nápadné, když průměrně velká sázková kancelář plodí jednoho výherce za druhým. Přesněji řečeno, když z několika málo sázkových kanceláří na 5 713 tažených velkých jackpotů vzejde hned 214 vítězů. V síti ontarijské provinční policie tak uvízlo pět „cinknutých“ sázkových kanceláří, včetně té pana Chunga. Dohromady dokázali připravit sázkaře o 100 milionů dolarů na výhrách.
Výrazně lépe dopadl příběh Roberta Milese z newyorského Syracuse. Na mladíka, který se v roce 2006 právě vzpamatovával ze závislosti na cracku, se usmálo štěstí: stírací los s výhrou pěti milionů dolarů! Jak mu však vysvětlil Andy Ashkar, majitel obchodu, špatně prý pochopil pravidla.
„Na tento typ stíracího losu můžete bohužel vyhrát jen pět tisíc dolarů,“ řekl mu. A navíc jej varoval, že by o většinu stejně přišel na daních. Proto mu sám ze svého za výherní los vyplatil čtyři tisícovky. Ashkar tedy držel v rukou skutečný klenot. O výhru se chytře přihlásil až v březnu roku 2012, krátce před oficiálním ukončením celé loterie. Tím však dokonal podstatu trestného činu a spravedlnost, která na to čekala, konečně konala.
„Nejprve jsem měl strach cokoliv říct, stejně by to bylo jeho slovo proti mému,“ říkal Robert Miles. „Ale nakonec jsem si to nenechal pro sebe a stěžoval jsem si na ústředí Newyorské loterie.“ Jeho drogová minulost mu na důvěryhodnosti nepřidává, ale vedou jej v patrnosti. A když se po šesti letech pravost jeho slov potvrdila? Miles nakonec obdržel výhru v plné výši, zatímco podvodný prodavač stíracích losů Ashkar šel za mříže. Technicky totiž ukradl pět milionů a to už je pořádná bankovní loupež.
Gambleři z MIT
Souhrnná inteligence 11 tisíc studentů a jedné tisícovky profesorů v areálu MIT (Massachusettský technologický institut) by s trochou nadsázky klidně mohla ohýbat čas a prostor. Ze zdejší univerzity dosud vzešlo 76 nositelů Nobelovy ceny. Geniální matematici, fyzici a statistici se však hned dvakrát ukázali ve špatném světle. Svůj pronikavý rozum a mimořádné schopnosti využili k odhalení nedostatků v systému hazardních her. A patřičně to zhodnotili.
Poprvé to bylo v osmdesátých letech, kdy dokázala skupina pěti studentů z MIT ve spolupráci s profesionálním hráčem rozbít bank několika kasin v Atlantic City. Technicky v tom nebylo žádné švindlování. Stačí, že umíte počítat karty. Před ospalé krupiéry se u partičky blackjacku tehdy posadili hráči, kteří během sekund dokázali odhadnout pravděpodobnost a posloupnost celého listu. Vloženou investici pěti tisíc dolarů dokázali během večera zúročit pětatřicetkrát, než je ochranka vyprovodila ven.
V roce 2012 se „gambleři“ z MIT dostali do povědomí veřejnosti ještě jednou. Do obchodu se smíšeným zbožím v Sunderlandu tehdy vešla žena, která si nechala vytisknout výherní losy z nepříliš populární loterie Cash WinFall. Co je na tom zvláštního? „Včera jsem jich prodala dohromady za 47 dolarů,“ vzpomínala prodavačka. „A ta ženská si jich koupila za 307 tisíc dolarů. Tiskli jsme to hodiny.“
A dočista tentýž scénář zažil prodavač na benzince jen o pár kilometrů dál v Deerfieldu. Loterie Cash WinFall přitom nepatřila mezi ty populární. Jackpot jen málokdy přesáhl dva miliony dolarů a vyhrát se ho za sedmiletou historii loterie podařilo vlastně jen jednou. Toho si jsou počtáři z MIT dobře vědomi. Povšimli si nenáhodné souvislosti, že se pravidelně co tři měsíce jackpot přiblíží dvoumilionové sumě, a pokud není celý vybrán, následuje za ním „rolldown“, série výher menších sum. Pak už stačila jen sofistikovaná a rozhodná akce.
Sázka, nebo investice?V únoru roku 1992 jdou ve Virginské státní loterii tikety dobře na odbyt. Možná až moc dobře. A ne jen proto, že v banku je 27 milionů. Do nákupu tiketů se totiž zapojí blíže nejmenovaná australská investiční skupina, která najednou skoupí pět milionů jednodolarových tiketů. Proč? V loterii totiž musíte trefit šest čísel z nabídky o 1 do 44, což dělá lehce přes sedm milionů kombinací. A dotyční si to dobře spočítají. I když se Virginská státní loterie proti této praxi ohradí, výhru nakonec „investorům“ vyplatit musí. Trefili se, stejně jako v případě výher na druhé a třetí místo. Na celé praxi přitom nebylo nic nelegálního. Stát Virgínie poté nařídí loterii upravit pravidla. Takže kdo by dnes chtěl zopakovat stejný experiment, musel by skoupit 175 milionů tiketů. |
Systém neměl chybu a v roce 2012 fungoval už sedm let. Hráči z MIT dokázali kontrolovat 90 procent malých výher. Ideální bylo, že výhry pod 600 dolarů nemusí v USA evidovat centrální systém sázek. A tak se celá výdělečná zábava matematiků táhla, aniž by vzbudila pozornost. Praskla až v roce 2012 kvůli „mega-nákupům“ tiketů.
Co se pokazilo? Gambleři z MIT se spolu evidentně nedohodli a kvůli rozkolu rázem vzniklo asi pět skupin sázkařů, z nichž chce každá urvat svůj díl. Za dvanáct dnů je na malých výhrách vyplaceno 48 milionů a zbankrotovaná loterie končí. „Lidé, kteří odhalili systém za Cash WinFall, nesázeli na náhodu a štěstí,“ říká statistický analytik Mohan Srivastava z MIT. „Když ve správné dny nakoupíte 700 tisíc tiketů, je jisté, že na 1 105 až 1 605 z nich vyhrajete sumu vyšší než 600 dolarů, respektive výhry od 802 do 24 821 dolarů. I když to tak nevypadalo, Cash WinFall byla pár dní v roce výjimečně výdělečnou hrou,“ dodává odborník.
Lidský faktor i mezera v systému
Jiné čachry s loteriemi jsou svým způsobem naivní. Případ Remmela Mazycka z Arkansasu k nim rozhodně patří. V roce 2009 totiž dotyčný pán převáží výherní losy prodejcům. A nedá mu spát představa, že vlastně pracuje s miliony, aniž by z toho měl nějaký užitek. Losy tedy různě testuje, zkouší, rozbaluje a hlavně krade. Celkem jich je 22 171.
V papírech je vede jako prodané, což je do krajnosti nápadné. Podle dokumentace je totiž dodává i prodejcům, kteří losy už dávno neprodávají. Přijde si na půl milionu dolarů na výhrách, které si vybírá sám. Bublina praskne po třech letech, putuje do vězení.
To Zhao Liquin z čínského An-šanu byl chytřejší. Zaměstnanec videopůjčovny, která prodávala i soutěžní losy, si prostě povšiml mezery v bezpečnostním systému. Čína sice leží v jediném časovém pásmu, ale datům z jednotlivých sázkových boxů to do centrální databáze státní loterie z jednotlivých koutů země chvilku trvá. V roce 2005 přesně tři minuty. A příjem sázek je povolený až do poslední chvíle. Takže si teoreticky můžete s patřičným vybavením vytisknout ta čísla, která právě vyhrávají.
Liquin, respektive jeho přátelé a rodina, aby to nevypadalo tak nápadně, pak mají podivuhodné štěstí celý rok. Přijdou si na 28 milionů yuanů. Ale to už finanční policie provincie Liao-ning zavětří a Liquin si v roce 2007 u soudu vyslouží za své nenadálé „štěstí“ doživotí.
A Američan Mark Herbst? Ten se v roce 1988 zařadil mezi šampiony, minimálně na poli originality. Proč? Ne vždy má každý tah svého vítěze a ne vždy je prodaný výherní tiket okamžitě vybrán v sázkové kanceláři. Některé odvane vítr, jiné se prostě ztratí.
Herbst na svůj tiket jen zapomněl a po letech ho znovu našel jako záložku v knize. A když si v novinách přečetl článek o nevybraných výhrách, rozhodl se ho zkontrolovat. Tak aspoň zněla jeho verze, když se přišel přihlásit o výhru 15,2 milionu dolarů.
Zástupcům Pensylvánské loterie je ovšem pár věcí nápadných. Předně Herbst tvrdí, že si los koupil v Bucks County, a oni dobře vědí, že tento nevybraný výherní los byl prodán ve vzdáleném Scratonu. Přesto mu po tiskové konferenci vyplatí první díl výhry.
Ale neraduje se z ní dlouho. Los se totiž ukazuje být neprofesionálním padělkem. Policejní vyšetřování záhy potvrdí, že Herbstův přítel Henry Rich pracoval v kontrolním datovém centru a měl přístup k databázi tažených čísel a nevybraných výher. Vítězný los si dva výtečníci jednoduše vytiskli. O nákupu kvalitnější tiskárny pak mohli přemýšlet během pětiletého pobytu ve vězení.
