On sám od narození neviděl na jedno oko, přibližně ve dvaceti oslepl úplně. Nyní je zaměstnán jako sociální pracovník v chebské pobočce TyfloCentra Karlovy Vary.
V čem může TyfloCentrum nevidomým pomoci?
V první řadě je třeba říci, že kromě pravidelných schůzek a setkání pomáháme lidem s poruchami zraku, aby se začlenili do společnosti, získali zkušenosti a seznámili se s kompenzačními pomůckami. A hlavně aby vyšli ven mezi vidící, aby se toho nebáli.
Jaké služby nabízí chebská pobočka?
Poskytuje průvodcovskou a předčitatelskou službu, dále sociální služby a služby sociální rehabilitace. Tyto služby jsou bezplatné, přispívá na ně Karlovarský kraj a město Cheb.
Co si mám představit pod názvem průvodcovská služba?
Je to vlastně doprovod nevidomého k lékaři, do zaměstnání, na návštěvy, na dopravní spoje. Předčitatelská služba zas pomůže s vyplněním formulářů nebo třeba s přečtením korespondence či jejím sepsáním. Smyslem sociální služby je začlenit lidi s poruchami zraku do naší malé komunity a posléze i dál do společnosti, aby neseděli doma, ale sebrali odvahu vyjít ven, na veřejnost. V rámci sociální rehabilitace učíme lidi využívat nejrůznější pomůcky, které potřebují v osobním nebo profesním životě. Ale základním smyslem všeho je, aby nás po čase ti lidé přestali potřebovat, aby se naučili být samostatní.
Říkal jste, aby se nebáli vyjít na ulici… Je k tomu třeba velká odvaha?
Obrovská. Hlavně u lidí, kteří přišli o zrak náhle, třeba po úrazu, tak ta odvaha je přímo nezměrná. Záleží ale i na okolí a rodině, jestli nevidomí vyjdou ze svého bytu, kde jsou relativně v bezpečí, ven do prostředí plného nástrah. Na to je připravuje naše partnerská organizace Tyfloservis, která učí tyto lidi chodit s bílou holí, seznámí je s Braillovým písmem a s pomůckami, které postižení lidé mohou získat a pak s nimi pracovat. My na jejich práci navazujeme.
Lidé se v TyfloCentru pravidelně scházejí. Jaké aktivity jim nabízíte?
Připravujeme tvořivou dílnu. Nově jsme nyní získali elektrickou troubu, a tak i pečeme. Teď se třeba chystáme na vánoční cukroví. Pracujeme s keramikou, malujeme na sklo, hrajeme společenské hry. Máme k dispozici speciální slepecké karty, Člověče, nezlob se, pexeso, domino či šachy. Vše je upravené tak, aby bylo možné rozlišit hmatem jednotlivé karty, hrací plán i figurky.
Pořádáte také například slepeckou maturitu. Co to je?
Tuhle akci bych označil jako službu veřejnosti i nevidomým. U nás se mohli během této akce vidící lidé seznámit s tím, jak se žije nevidomým a jaké mají problémy. A sami si mohli vyzkoušet, jaké to je, když člověk nevidí. Na druhou stranu jsme chtěli veřejnosti ukázat, že i lidé s poruchami zraku dokážou žít samostatný plnohodnotný život a nemusí být zavřeni mezi čtyřmi stěnami.
O co se tedy jedná?
Jde o ukázku činností, se kterými se musí nevidomý člověk potýkat každý den. Nejprve jsme zařadili disciplínu, v níž šlo o prostorovou orientaci. Člověk s bílou holí musí projít ve městě danou trasu. Jde kolem budov, překříží frekventovanou komunikaci a vrátí se zpět.
Mohli si to vyzkoušet i lidé, kteří vidí?
Tu možnost jsme jim nabídli. A někteří ji skutečně přijali, šli městem s klapkami na očích. Měli po boku samozřejmě „anděly strážné“, děvčata ze střední zdravotnické školy, která šla vedle nich, popřípadě navigovala a zajišťovala bezpečnost.
Jak reagovali ti, kteří si to vyzkoušeli?
Na rovinu musím říct, že ne každý to psychicky zvládl. Měli jsme tu pána, který to vzdal hned v samotném začátku. Jakmile dostal klapky na oči, řekl, že do toho nepůjde. Nechtěl si naslepo vyzkoušet ani odhad vzdálenosti na chodbě. Ale byli tu i lidé, kteří se nezalekli. Říkali, že teprve poté, co si na vlastní kůži vyzkoušeli chodit a pracovat poslepu, dokázali si představit svět, v němž nevidomý člověk musí žít.
Jaké byly další disciplíny?
Soběstačnost v domácnosti. Oškrábat brambory a připravit těsto na bramborák. Zdá se to jednoduché, ale není. Vyzkoušejte si to. Problém je nejen odstranit slupku a všechny nedokonalosti hlízy, které my samozřejmě nevidíme, ale také zajistit, aby z té brambory něco zbylo. Také jsme zkoušeli nalévání vody do hrnečku za pomoci indikátoru hladiny. Velmi oblíbenou disciplínou bylo oblékání a svlékání dítěte, v našem případě tedy panenky v životní velikosti. Zkoušeli jsme i povlékání lůžkovin a přišívání knoflíků.
Přišívání knoflíků?
Máme k tomu speciální slepecké jehly a navíc je možné použít kompenzační pomůcku, takzvaný rozlišovač barev. Krabička vypadá jako ovladač na televizor a umí rozeznat až dvě stovky barevných odstínů. Je možné ji využívat například při praní prádla, aby se mezi bílé nepřimíchalo tmavé, nebo při oblékání, aby člověk nechodil barevný jako papoušek.
Lidé skládali test i z poskytování první pomoci…
To by měl zvládnout každý, ať už vidí nebo ne. Také jsme testovali společenské chování. Přece jen nesedíme doma, ale chodíme do divadel, kin a na koncerty. Pak jsme se zabývali životem nevidomých v minulosti a nyní, historií slepeckého hnutí a řadou dalších témat. Při této příležitosti jsme také mluvili o tom, jak správně nevidomým pomoci třeba při přecházení ulice.
Jaký je tedy správný postup?
Ono v zásadě platí, že když potkám nerozhodného člověka s bílou holí na křižovatce nebo v nepřehledném terénu, nepopadnu jej za ruku a netáhnu přes ulici. Je třeba se nejprve zeptat, zda pomoc potřebuje. Pak je také dobré, aby se nevidomý mohl chytit svého průvodce za předloktí, a jít krok za ním. Může tak registrovat pohyby průvodce a reagovat na překážky. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že vítaná je pomoc například v nádražních halách, kde chybí vodící lišty, nebo když mi lidé řeknou, zda vlak stojí vpravo nebo vlevo či kde jsou schody.
Nevidomým pomáhají v orientaci například akustické orientační majáky. Jsou i v Chebu?
Díky vstřícnosti ředitelky městské knihovny Martiny Kuželové je majáček třeba na budově knihovny. Jak to funguje? Jednoduše. Když přicházím ke knihovně, zapnu si jakési dálkové ovládání a zvukový signál mne nasměruje až ke vstupním dveřím. To je výhodné, protože do knihovny často chodíme na přednášky, navíc zde mají speciální oddělení přímo pro lidi se zrakovým postižením. Škoda jen, že takových zařízení není víc.
