Amatérský filmař Lukáš Bulava loni režíroval úspěšný snímek Kyselý dech. Zachytil v něm i atmosféru 90. let, kdy jezdil jako náctiletý do Ostravy, aby si na zdejší burze koupil kazety nebo spreje na graffiti.
„Když slyším slovo Ostrava, okamžitě se mi vybaví graffiti. Město Ostrava totiž počátkem 90. let až do roku 1999 produkovalo nejvíce stříbrných bombingů – graffiti na malou vzdálenost, to neměla ani Praha. Ostrava byla celkově ‚zbombená‘ určitě více. Stačilo, když se člověk projel tramvají z hlavního nádraží až do Poruby, tak po levé, pravé straně, všude možně byla všelijaká písmena, stříbrná a obrovská. Třeba JZD, ZDG, později AST nebo NBK. Králové Ostravy v tomto směru byly lidi říkající si Crek 2 a Děs (RIP) Takže Ostrava, to jsou pro mě v prvé řadě graffiti 90. let,“ vzpomíná Lukáš Bulava.
Graffiti inspirované Ostravou dělal Bulava doma ve své rodné Karviné. „Už od útlého dětství jsem miloval malování, podle předloh, třeba dravce, ptáky, žraloky. Ke graffiti mě zatáhl můj soused Štefan Timčák,“ líčí filmař.
Zpočátku pouze tagovali, tedy kreslili jen malý formát. „Nevěděli jsme, jak udělat velká písmena. Když jsme jako náctiletí jezdili do Ostravy a postavili se k jednomu z těch bombingů, tak ten byl ještě tak jednou větší než my. Bombing, to znamená, že někdo například napíše jméno jako Bost, ale napíše ho velké a písmo roztahá a zvětší, vybarví stříbrně a obtáhne je černou anebo naopak. Prostě je to monstrózní a Ostrava v tomto směru pro mě byla srdcová záležitost,“ říká s nadšením Bulava.
Kvůli sprejům šidili svačiny
Sprejerství bylo vždy považováno za nákladnou záležitost, financemi tehdy mládež zrovna neoplývala... „Řešili jsme to tak, že jsme si nechávali peníze, které nám rodiče dávali na svačinu. Do Ostravy jsme jezdili nakupovat spreje do obchodu Osman v Porubě, kde jsme objevili i speciální trysky, které vytvářely různé druhy stop. Později jsme barvy odebírali od známé ostravské postavy jménem Rope. Ostrava byla daleko před Karvinou, Havířovem nebo Těšínem. Ostrava, Brno, Praha, Olomouc. Navštívit Ostravu, to znamenalo jít s batohem k obchodu Rock Paradise, základní poznávací znamení byly Frýdlantské mosty. Ještě dnes miluji graffiti, hudbu, film, pokaždé se dívám kolem sebe a sleduji tyto projevy, už jako pozorovatel,“ vysvětluje Bulava.
K umění se přitom dostal oklikou, protože je profesí vyučený instalatér. „V hororu Záhrobí od Lucia Fulciho vystupuje postava instalatéra jménem Joe, která neskončí zrovna nejlépe, ale kéž bych byl jako on, protože hraje v tak skvělém filmu,“ nechává se nadšeně unést.
Italské horory patří k jeho vášni a netají se tím, že jeho filmy jsou plné odkazů na žánrovou tvorbu 70. a 80. let. Cesta k nim vedla přes hudbu a ostravskou burzu. „Všechno vzniklo na základě mé známosti se sousedem Vladimírem Timčákem, který měl bráchu Štefana, který mi od něj nosil nahrané audiokazety s metalovou hudbou. Daly se pořídit například na ostravské burze.“
Ostrava se stává moderním městem
Filmařina jej za posledních sedm let oslovila nejvíce, byť se v ní pohybuje jako amatér. Jeho letošní Kyselý dech získal cenu za kameru na festivalu českých filmů v Hradci Králové. Šest prstů v zeleném vyhrál hlavní cenu na Noci hororu v Třinci v roce 2012.
Lukáš BulavaNarodil se v Karviné v roce 1980. V současnosti pracuje v těšínské tiskárně Finidr. Ve volných chvílích se věnuje především amatérskému filmu. V Karviné natočil tři celovečerní a dva středometrážní snímky. Ve filmu Karbon například svérázným způsobem řeší vliv důlní činnosti na řadové obyvatele místních kolonií, v krimihororu Oči starého kostelníka představil alternativní Karvinou ovládanou podsvětím. V nejnovějším experimentu Kyselý dech pracuje s odkazem na videokulturu 90. let. |
Ve svých filmech hojně využívá Karvinou. „Karviná v tomto směru není ještě ani dostatečně vyčerpaná, je tolik scén, které se nabízejí k natáčení v daných lokacích. Na Ostravu se také chystám, ale v Karviné se mi podařilo natočit místa, která dnes už neexistují a jsou takzvaně zpopelněná. Třeba evangelický hřbitov v Karviné-Dolech, kde se natáčely scény z hororu Oči starého kostelníka, hřbitovní věžička už se poroučela k zemi, náhrobní desky rozdrtila kladiva hledačů kovů,“ vypravuje Bulava.
Když se dnes objeví v Ostravě, vnímá její radikální proměnu. „Graffiti ubylo, což chápu, lidi se začali věnovat jiným koníčkům a zájmům, už to pro ně nepředstavuje takové dobrodružství. Na Ostravě je poznat, že se stává moderním městem. Nápisy po více jak dvaceti letech vybledly anebo byly přemalovány. Mně ale stále zůstává v mysli Černá louka, jezdíval jsem na ni s rodiči. Kupovali si tam oblečení a já kazety.“
Letos měl možnost vypravit se za kamarády do Spojených států. „Je těžké někomu říct, kdo to tady nezná, v čem je náš kraj specifický. Karviná má blízko k Ostravě, hovořil jsem o hornickém městě. Divili se tomu, že taková krajina ještě někde pořád existuje. Továrny, ze kterých je dnes uděláno kulturní vyžití. Hovořil jsem i s Čechy. Náš kraj je pro ně zaostalou záležitostí, nedokážou uvěřit tomu, že se mohl změnit, že třeba z Havířova se stalo rozkvetlé město. Nechápou, jak z té šedi, hnusu a těžkého komunismu vzniká něco pozitivního.“
