Nikoli její muskulatura či výrazné rysy ve tváři. Stojím půl metru od Caster Semenyaové a ze všeho nejvýraznější na ní je její hlas - tak hluboký, jako by vycházel z dálky. A ona jím s těžkým akcentem vypráví: „Představte si, že posloucháte muziku, a celou dobu vám pouští jen jeden jediný song. Já ho slyším od roku 2009. Je to dost nudné.“
Ale tenhle song zní zas a znovu.
Smí závodit mezi ženami, je vůbec ženou? Od chvíle, kdy ve zmíněném roce ovládla světový šampionát v Berlíně, je tato debata nekončící. Generální sekretář Mezinárodní atletické federace Pierre Weiss o ní kdysi řekl: „Je ženou, ale možná ne na sto procent.“ Už zase ji chtějí podrobovat testům pohlaví.
Semenyaová před námi hovoří nejčastěji o tom, jak poprvé na velké akci běžela na patnáctistovce a jak výtečným finišem vydřela bronz. „Jestli mohu být i na této trati dominantní? Ano, určitě. V budoucnu se mi povede líp. Vím, čeho jsem schopná. Udělala jsem chyby, z nichž se poučím,“ říká.
Její královská osmistovka má finále v neděli, na samý závěr mistrovství. Těžko říct, co by se muselo stát, aby na ní prohrála.
Na dráze je tak silná. Mimo ni tak zranitelná.
Nechápu, proč to říkáte
V den jejího úvodního světového finále vysílala jihoafrická televize rozhovor s prostým názvem: Být Caster Semenyaovou. V kšiltovce a ve vestě v televizním studiu vypadá úplně jinak, než když stojí na dráze ve finále - Nizozemka Hassanová vedle ní působí skoro jako hobitka.
Nechce se jí odkrývat své soukromí, proprané tolikrát a tolika cizími lidmi, ale občas učiní výjimku. „Nechápu, jak někdo může tvrdit, že jsem chlap, protože mám hluboký hlas. Ano, vím, jak vypadám. Vím, jak zní můj hlas. Ale tohle jsem já, Caster,“ říká 26letá Jihoafričanka.
Caster Semenyaová (vpravo) při svatebním obřadu s Violet Raseboyaovou.
Zažila toho tolik. Senzační premiéru, potupné testování, urážky. To, jak celý svět zjistil, že je hyperandrogenní, že její tělo produkuje nezvykle vysoké množství mužských hormonů. Že je hermafrodit, hříčka přírody. Neoprávněná ke startu.
Chvíli nesměla závodit, teď už zase ano. Byla olympijskou vlajkonoškou své vlasti v Londýně 2012, na osmistovce vítězí tam i o čtyři roky později v Riu. Loni si vzala dlouholetou partnerku Violet Raseboyaovou.
Mění se toho spoustu, ale dokolečka hraje tentýž song. Šéfové atletiky si s ní stále nevědí rady, byť Sebastian Coe v Riu horoval: „Ano, chceme vytvořit rovné podmínky všem, ale také nesmíme nikoho démonizovat. Caster je něčí dcera, něčí sestra. Jsme povinni být vůči ní citliví.“
Sama vím, kdo jsem
Ani lord Coe však nepohlídá celý svět. A tak měsíc před šampionátem Semenyaová v jiném rozhovoru v JAR zase jednou líčí: „Nechápu, proč lidé říkají, že jsem zvýhodněná. Jsem žena. Když jdu na záchod, chodím jako ostatní ženy. Já vím, že jsem žena.“
Je ale spíše otrávená než zlomená. Jako když se jí indičtí kolegové zeptají na setkání s jejich krajankou Dutee Chandovou, jež má rovněž příliš vysokou hladinu testosteronu, napadla kvůli tomu pravidlo IAAF - a u arbitráže spor vyhrála.
„Jen jsme si vyměnily pozdravy. Důležitá je budoucnost, ne minulost. Je to nuda, odpovídat na totéž,“ říká s kamenným výrazem. „Pochopte už, že jsem sportovec. Mým oborem je jen běhání, nic jiného.“
Možná ne docela, proto hned jedna z Indek upřesňuje, že Chandová považuje Semenyaovou za svůj vzor, za velkou inspiraci. Napětí povolí, ale odpověď je pragmatická: „Dutte je milá dívka, ale musí se víc zaměřit na trénink, to jí prospěje. Je mi jí líto, je mladá. Ale nejsme stejné. Já si dělám věci po svém.“
Tohle je pro ni patrně jediná šance, jak nezatížit mysl a nepodlehnout. Ocitá se totiž v podstatě v analogické situaci s dopingovými navrátilci. I o jejich startu už někdo rozhodl, ale jsou dál a dál zpochybňováni. Co je u provinilců logické, zní u Semenyaové děsivě - to by se totiž nesměla vůbec narodit.
„Musela jsem najít způsob, jak všechno tohle negativní přeměnit na pozitivní,“ řekla. Třeba tím, že po každém závodě obchází všechny soupeřky a do jedné jim podá ruku. Či svojí tréninkovou pílí.
„Vzala na sebe roli mentora mladších,“ uvedl její trenér Jean Verster. „Z pohledu kouče je ideálním sportovcem, ale také je to extrémně milý člověk. Respektuje všechny - bez ohledu na jejich vlast, společenské postavení či rasu.“
Loni v Riu to schytávala znovu, teď obírá o medaili domácí Lauru Muirovou. Přesto i bulvární Daily Mail v komentáři k její osobě napíše: „Dejte ruce pryč od té nešťastné dívky. Nechte ji běhat.“
Semenyaová běhá, jenže onen song hraje dál. V pondělí sice jen na pár minut, ale stejně ano. Jako celých devět let.
