„Manžel těžce onemocněl a firma, kde jsem pracovala, krátce poté zkrachovala. Zůstala jsem na dlažbě,“ vypráví Jana.
Aby toho nebylo dost, zdravotní stav Vladislava se zhoršil natolik, že téměř zemřel. „Prodělal septický šok, selhávaly mu orgány, má za sebou řadu těžkých operací. Několik měsíců bojoval o život. Doslova utekl hrobníkovi z lopaty,“ vypočítává Jana, která denně dlouhé hodiny sedávala u jeho lůžka a povídala si s ním.
V tu dobu neměla na splácení půjčky myšlenky ani peníze. Když Vladislav boj o život vyhrál, vzali si další půjčku, aby tu předcházející mohli splatit. Vytloukali klín klínem, dostali se do pasti. Nevěděli, kudy kam.
„Pořád jsem doufal, že se konečně uzdravím, začnu pracovat a dluh splácet. Patnáct let jsem pracoval jako truhlář na jednom místě. Práce se nebojím, jsem na ni zvyklý. Ale nejde to. Podívejte,“ ukazuje Vladislav na svoje nohy.
Zůstal odkázaný na invalidní vozík a svou ženu
Na každé z nich má ortézu. Bortí se mu kosti. Chodit nemůže, nakonec zůstal odkázaný na invalidní vozík. A na svoji ženu, která mu v prvních měsících po návratu z nemocnice pomáhala úplně se vším.
Přestože se takřka nemohl hýbat, snažil se Vladislav nelehkou situaci řešit. Před zásahem exekutora nakonec rodinu zachránilo soudní rozhodnutí o oddlužení. Do pěti let musí splatit polovinu dluhu.
„Chvílemi to bylo těžké, neměli jsme na léky ani na jídlo. Ale pomohli nám dobří lidé kolem,“ říká Vladislav a při vzpomínce na období, kdy bojovali doslova o přežití, se mu plní oči slzami.
„Divím se, že jsme to vůbec zvládli. Regulační poplatky, které po nás chtěli v nemocnici, jsme nemohli uhradit, nebylo z čeho. K jídlu jsme často měli jen suchý chleba. Někdy jsme si nemohli koupit ani léky předepsané lékařem. Nakonec nám nejvíc pomohli cizí lidé. Zaplatili dluh v nemocnici, přinesli jídlo, pomohli s léky,“ vypočítává s vděčností v hlase Jana Zolotarová.
Jenže pak přišel další šok. Jejich dospělá dcera propadla drogám. Skončila na ulici. A aby toho nebylo málo, otěhotněla. Bylo jasné, že o dítě se starat nezvládne. Do jejich maličkého 1+1 se tak musela vtěsnat ještě dětská postýlka. Vnoučka jim po čase soud svěřil do pěstounské péče.
Pro Janu tak začalo těžké období. Kromě manžela se teď 24 hodin denně musela věnovat malému Petříkovi. Po letech strádání se však na Zolotarovy konečně usmálo štěstí. Od městského úřadu se jim podařilo získat bezbariérový byt.
„Konečně máme víc místa, život nám zpříjemňuje nově upravená koupelna. A Petřík, který letos v září začal poprvé chodit do mateřské školy, má vlastní pokoj,“ otevírá Jana Zolotarová dveře místnosti s hračkami.
Jenže ani tohle období není bez mráčku. Tentokrát musela těžké nemoci čelit pro změnu Jana. Kvůli nádorovému onemocnění přišla v červnu o jednu ledvinu. Navíc jejich závislá dcera kvůli drogovému deliktu skončila ve vězení.
„Asi to tak má být. Abychom si znova uvědomili, že máme kolem sebe lidi, kteří přijdou a pomůžou. I to vězení má svůj smysl. Dcera je konečně čistá. Píše nám domů dopisy, ze kterých je jasné, že se z ní stává jiný člověk. Věřím, že jí to vydrží i po návratu. Snad se konečně dostane ze závislosti, která jí ničí život. A snad konečně začne žít ve skutečné realitě. Společně se synem,“ doplňují Vladislav a Jana.
