Během londýnské prezentace modelu P9 zaznělo, že Huawei s ním chce přetvořit svět fotografování mobilem nebo že změní náš pohled na focení smartphony. Ambice má P9 díky duálnímu foťáku doslova nacpanému špičkovou technikou opravdu veliké. Proto jsme po již krátce po prezentaci vyzkoušeli, jak novinka fotí, byť firmware zatím není finální.
Uživatelské prostředí fotoaparátu Huawei P9 |
A musíme uznat, že v žádném případě špatně. Útok na přední pozice mezi fotomobily je to zcela zřejmý, ale zatím je také vidět, že k získání titulu krále fotomobilů stále krůček chybí. Ale není to krůček nijak zásadní, podle našeho názoru to vše může Huawei dohnat doladěním softwaru a. V podstatě to chce soustředit se hlavně na jednu oblast: šum.
Šumu se ve snímcích v horších světelných podmínkách objevuje dost, a to především v porovnání se špičkovým Samsungem Galaxy S7, který dnes bez pochyby patří na poli fotomobilů k tomu absolutně nejlepšímu. Huawei se přitom chlubí, že jeho duální foťák umí díky tomu, že má jeden senzor barevný (RGB) a jeden monochromaticky, zachytit více světla než konkurenti. A to i přesto, že světelnost objektivu je výrazně horší než u samsungu – S7 má světelnost 1.7, P9 se chlubí hodnotou 2.2. V praxi to ovšem vypadá, že fyziku softwarem zatím Huawei ošálit nedovede a šum tu je ve špatném světle hodně výrazný. Tedy alespoň v porovnání s S7, ostatní soupeři naopak asi budou na P9 ztrácet.
Naopak se nám líbí barevné podání snímků. Barvy jsou tu sytější než u S7 a zdají se být bližší realitě, byť mírně utíkají k té líbivější straně spektra. Každopádně se vedle fotek z P9 zdají ty z S7 bledé, někdy až zbytečně moc. Sytější naladění přináší tendenci do snímků více prosazovat červenou barvu. Huawei sice do svého modelu zabudoval hned tři systémy ostření (laserové, kontrastní a výpočet hloubky pomocí paralaxy díky dvěma čočkám), ale nic to nemění na tom, že S7 ostří rychleji a je při ostření přesnější.
V horším světle Huawei P9 s předsériovým firmwarem docela šumí, ale snímky mají věrné barvy.
Duální konfigurace foťáku s jedním barevným a jedním černobílým čipem ovšem pomáhá k velmi dobrému dynamickému rozsahu u snímků, přepaly jsou omezeny na minimum a přitom i tmavší oblasti snímku jsou dobře vykresleny. To vše během prvních testů bez toho, aniž bychom zapínali funkci HDR, kterou jsme u S7 měli puštěnou na automatiku. Výsledek je to výborný, na druhou stranu dobrou prací s foťákem lze podobných výsledků dosáhnout i u konkurence. Stačí trochu pracovat s bodem ostření, kompenzací expozice nebo metodou měření expozice. Případně vše vzít do rukou u manuálního režimu.
A právě tady vidíme jisté úskalí fotoaparátu P9. Nabízí sice plně manuální režim a spoustu různých přednastavených režimů, jenže fotoaplikace není zrovna dvakrát pohodlná a intuitivní. Přepínače v levé části obrazovky jsou titěrné a nemusí reagovat na první dotyk. Chvíli nám trvalo, než jsme přišli na to, že režimy focení se vyvolají tahem ze spodní části obrazovky a nastavení foťáku jako takové tahem z horní části. Manuální režim se pak pouští vytažením drobné čáry vedle spouště a i tady budou ovládací prvky pro někoho příliš malé.
Za dobrého světla fotí Huawei P9 výborně, velmi dobře zvládá různé kontrasty a opět boduje věrnými barvami.
Rovněž nám tu chybí některé softwarové funkce nebo jejich snazší dosažitelnost. Například právě automatické HDR v reálném čase by nemělo být v konfiguraci s dvojicí čipů vůbec problém, ba naopak, ale P9 jej nemá.
Hráli jsme si také s funkcí pro vytváření snímků s požadovanou hloubkou ostrosti a rozmazáním pozadí. To sice umí i některé smartphony bez duálního fotoaparátu, ale těm s duálním to vždy půjde trochu přirozeněji a lépe. U P9 je vidět pokrok například oproti HTC One M8, které před lety přišlo s duálním foťákem v této podobě jako první (dokonce mělo právě i jeden barevný a jeden černobílý čip), ale ono umělecké rozmazání stále dovede mnohdy vypadat nepřirozeně.
Stejná situace jednou focená v normálním režimu, podruhé s uměleckým rozmazáním pozadí díky dvojitému fotoaparátu.
Opět platí, že to chce dobře vybírat záběr i fotografovaný objekt, ale software se hodně zlepšil, a i když občas rozmaže i některá místa, která by mohla být na snímku ostrá, výsledky nejsou špatné. Zmenšené snímky na sociálních sítích určitě udělají spoustu parády. Ve snímcích pořízených v režimu hloubky ostrosti (ten se musí zapnout, pozor na to) pak lze kdykoli v galerii zaostření měnit.
Líbí se nám i černobílý mód focení, jehož výhodou je, že v tomto případě nejde o žádný filtr. Obraz prostě pochází z čipu s monochromatickou mřížkou. Jasně, černobílé snímky umí i další fotomobily a vyrobit je lze s pomocí filtrů ve spoustě aplikací od Instagramu až po Snapseed, ale tady je to rychlejší a přímočařejší. Navíc čistá obrazová informace zpracovaná algoritmy Leiky by měla dávat atraktivnější výsledky než jednoduché filtry. Je to vidět i přímo v telefonu. Jakmile jsme otevřeli černobílý snímek k editaci v interní aplikaci, kontrasty v obrázku se mírně pozměnily, aniž bychom sáhli k jakýmkoli úpravám.
Barevná a černobílá fotka za shodných podmínek. Černobílý režim laděný Leikou má ojedinělou atmosféru.
Huawei tu ponechal i další fotografické režimy známé z ostatních modelů značky. Je tu třeba speciální noční režim, funkce pro malování světlem nebo časosběrný režim. Video umí P9 natáčet pouze ve Full HD rozlišení s maximem 60 snímků za sekundu.
Celkově je foťák povedený, ale chtělo by to trochu zapracovat na odstranění šumu ze snímků v horším světle a vylepšit uživatelské prostředí. Ale už teď je u nefinálních vzorků jasně vidět, že má P9 obrovský potenciál a k nejlepším fotomobilům určitě patřit bude. Ale jestli dosáhne na absolutní vrchol, to už záleží na schopnostech inženýrů z Huawei a Leiky.
Porovnávací snímky ze Samsungu Galaxy S7
