Pro většinu jeho spoluhráčů byl nedělní zápas v Českých Budějovicích jen jedním z mnoha v rámci letošní juniorské ligy, pro něj měl ovšem docela jinou příchuť. Slavnostní. Na trávník se totiž jihlavský fotbalista Ondřej Šourek vrátil po pořádně dlouhé době. Předtím hrál naposledy na konci ledna v přípravném utkání na Spartě, od té doby pak laboroval se zraněnou nohou. „Měl jsem chronický zánět achilovky,“ připomíná svoje zdravotní potíže dvaatřicetiletý obránce.
Co všechno jste musel v souvislosti s léčbou absolvovat?
Chvilku se noha léčila jen klidovým režimem, jenže pak se ukázalo, že bude potřeba operace. No a nakonec se to celé protáhlo na několik měsíců.
Objevily se nějaké nečekané komplikace?
Když doktoři nohu otevřeli, zjistili, že bude nutný trochu větší zákrok. Proto se ta doba bez fotbalu takhle natáhla. Nechtěl jsem nic uspěchat. Potřebuju, aby noha byla úplně v pořádku.
Vzhledem k tomu, že za sebou máte nedělní zápas v dresu jihlavské juniorky, se zdá, že už jste stoprocentně fit. Nebo snad ne?
Ano, už nějakou dobu normálně trénuju a teď před víkendem jsme se s trenéry a doktorem dohodli, že to zkusíme i v utkání. Aby bylo jasné, jestli už opravdu vydržím normální zápasové zatížení.
A vydržel jste?
Úplně v pohodě, neměl jsem žádný problém. Všechno bylo v pořádku.
Dokonce jste na jihu Čech slavili výhru 4:1, takže už má váš návrat do A-týmu FC Vysočina reálné obrysy?
Po zdravotní stránce vypadá všechno dobře. A to, jestli se vrátím do sestavy „áčka“, už je jen na trenérech.
Jaký to byl pocit hrát ve dvaatřiceti letech za juniorský tým?
Mně to vůbec nevadilo, byl jsem tam už loni, když jsem se rozehrával po zranění. Neřešil jsem, za koho hraju, ale to, že konečně zase můžu hrát. Jsem moc rád, že jsem zvládl celý zápas.
Vraťme se na chvilku do doby, kdy byl váš návrat na hřiště ještě ve hvězdách. Nepřepadaly vás pocity beznaděje?
Ne, já byl pořád optimista. Už taky proto, že doktor, který mě operoval, říkal, že všechno probíhá standardně. Na konec kariéry jsem proto nemyslel.
Přece jen to ale byla hodně dlouhá doba. Jak jste se zabavil?
Mohl jsem se víc věnovat rodině, čehož jsem taky maximálně využíval. No a pak přišla rehabilitace, kondiční trénink a běžná příprava.
Poměrně pravidelně vás vídám na domácích zápasech FC Vysočina. Z hlediště to ale asi není ono, co říkáte?
To víte, že bych raději zasáhl do hry. Bohužel, realita je taková, jaká je. Proto chodím kluky zatím aspoň povzbuzovat a fandit jim.
A jak se vám líbilo jejich zatím poslední vystoupení s Libercem. Není nakonec bod za remízu 1:1 málo?
Je velká škoda, že kluci vedení 1:0 neudrželi, ale zase na druhou stranu si myslím, že bod doma s takovým soupeřem není vůbec špatný. Liberec má svoji kvalitu, hraje Evropskou ligu, takže bych ten výsledek neviděl nijak špatně.
Nicméně i letos to zatím je zase jenom tuhý boj o udržení v nejvyšší domácí soutěži. Začíná to být trochu stereotyp, nemyslíte?
Já nevím. Asi prostě zatím Jihlava není klubem, který by mohl bojovat o evropské poháry. Jasně, bodů by to chtělo víc, jenže realita je momentálně takováhle. Na druhou stranu i lepší týmy někdy hrají v tabulce dole, mají těžší období. Tak to ve fotbale chodí.
Dobře, pojďme na chvíli od vážnějších věcí k těm veselejším. Součástí realizačního týmu FC Vysočina už je nějakou dobu váš tchán Libor Kuchyňa, který zastává funkci kustoda. Máte u něj protekci?
(usmívá se) Ne, to nemám. Já myslím, že se chová ke všem úplně stejně. Tu práci dělá hodně dlouho, a ví, jak ji má dělat nejlépe.
Nicméně předtím se pohyboval výhradně v hokejovém prostředí, teď najednou přešel k fotbalu. Nepotřebuje občas trochu doučování?
Kdepak. Ostatně už masér Pavel Křížek byl kdysi taky dlouho u hokeje a přechod k fotbalu pak zvládl úplně skvěle.
