Ve Zwieselu, který je jen patnáct kilometrů od Železné Rudy, je provizorní zařízení, kde mají uprchlíci střechu nad hlavou a pravidelnou stravu. Ve stejném městečku se nachází i jeden z penzionů pro následné ubytování uprchlíků, v nichž žijí během azylového řízení. Uprchlíka v nouzi nebo dokonce přespávajícího na ulici tu neuvidíte.
Do Německa přichází od letošního léta více než 100 tisíc běženců každý měsíc. Spolkové země si migranty dále přerozdělují podle stanovených pravidel. Stop stav nevyhlásily, ani když Německo zavedlo kontroly na hranicích s Rakouskem.
Bavorsko vítá nové obyvatele s nelíčeným nadšením a doufá, že by se díky nim mohlo zastavit vylidňování příhraničního regionu.
„Ročně jen z našeho okresu ubude 500 lidí. Klesá porodnost a mladí se stěhují do větších měst. Pohraničí se vylidňuje. Potřebujeme proto nové obyvatele, nejen nekvalifikovanou pracovní sílu, ale i například lékaře. Především Syřané, kteří nyní přicházejí, jsou často vysokoškolsky vzdělaní. Když se podaří, aby se zde někteří usadili a integrovali, bude to pro nás jedině dobře,“ uvedl mluvčí zemského okresu Regen Heiko Langer.
Do Bavorska se dostal i Firas, čerstvě vystudovaný stavební inženýr ze syrského Damašku. Na cestě strávil celkem 23 dní. Patřil k těm, kterým se podařilo projít ze Srbska do Maďarska ještě před dostavěním plotu.
„Jel jsem nejprve z Turecka do Řecka, dále přes Makedonii, Srbsko a Maďarsko až do Německa,“ líčí mladý Syřan. „Pěšky jsem šel jen 35 kilometrů v Maďarsku, šli jsme to celou jednu noc. Ze zpráv na Facebooku i od ostatních jsme slyšeli, že maďarští policisté uprchlíky někdy i bijí a některé chytají a zavírají do vězení. Já jsem naštěstí žádné takové nepotkal,“ konstatuje s úlevou.
Jeho rodina zůstala v Damašku a Firas doufá, že si v Německu brzy najde práci a bude moci své příbuzné na dálku finančně podporovat.
„Všichni jak jsme tady chceme co nejdřív začít pracovat. Určitě se nechceme nechat dlouhodobě živit německou vládou,“ říká Firas s rozhodným gestem i za své dočasné spolubydlící.
„Většina z nás jsme vysokoškoláci, tady je právník, tady učitel, je tu řada lékařů,“ vyjmenovává a ukazuje při tom na muže kolem sebe.
„Nejprve se samozřejmě musíme naučit jazyk, možná budeme muset absolvovat nějaký kurz na univerzitě, abychom získali uznání svého diplomu a mohli pracovat ve svém oboru, uvidíme,“ zamýšlí se Syřan, který podle svých slov nevěří, že se bude moci v dohledné době do své země vrátit.
„Myšlenku na odchod jsem měl v hlavě roky, v podstatě po celou dobu trvání války u nás. Ale člověk pořád přece jen doufá, že bude zase lépe. Jenomže situace v Sýrii se naopak neustále zhoršuje. A tak letos v létě jsem se rozhodl opravdu odejít,“ vypráví.
Dětským snem byla dobře placená práce v Dubaji
Podle Firase nyní ze Sýrie odchází mnoho mladých mužů mezi 20 a 35 roky, kteří se nechtějí podílet na nesmyslných bojích. „Kdo zůstane, je donucen bojovat buď na straně Asadovy armády, nebo některé ze skupin teroristů, anebo je zkrátka uvězněn či zabit. Trvá to už příliš dlouho a mladí lidé v tom zkrátka nevidí budoucnost,“ vysvětluje Firas.
V dětství prý bylo snem jeho vrstevníků i jeho samotného získat práci v Dubaji, kde se dá vydělat hodně peněz. „Teď se pro nás stalo tím nejdůležitějším bezpečí,“ konstatuje Firas.
A proč se tedy jejich cílem stalo právě Německo, když mír je v celé Evropě? „Viděli jsme ve zprávách na internetu, že Německo se k přijetí Syřanů postavilo vstřícně. Je proto logické, že lidé míří tam, kde jsou vítáni. Němci pro nás dělají něco, co by žádná arabská země neudělala,“ podotkl Firas.
Českou republiku prý zná a ze zpráv ví, že naše země má, stejně jako další státy východní Evropy, s přijetím nových uprchlíků problém. „Zajímal jsem se o Českou republiku, protože jsem se dověděl, že univerzita v Praze nabízí Syřanům možnost studia. Potkal jsem člověka, který mi nabízel, že mi pomůže se tam dostat. Ale příliš jsem mu nedůvěřoval, chtěl za to samozřejmě zaplatit, tak jsem do toho zkrátka nešel,“ prozradil.
