Půl hodiny před startem, nástřel. „Vítr je zatím v pohodě,“ rozhlíží se po praporcích na střelnici trenér Zdeněk Vítek a sám rozdává pohodu okolostojícím: „Tak, kluci a holky, soustředíme se na cíl, ano?... Jo, tohle bylo pěkné grupeto, Gábino.“
Slečně Soukalové to pro tuto chvíli pálí parádně.
Ondřej Moravec se naopak mračí na vlastní pušku a podává ji Ondřeji Rybářovi. „Jde mi tam málo světla,“ postěžuje si nad dioptrem. Šéftrenér tedy na poslední chvíli mění průhledítko. „Takové věci těsně před závodem nedělám právě rád,“ prohodí.
Veronika Vítková všem zamává a jde se přichystat na start. „Hodně štěstí,“ popřeje jí Vítek. Nástřel končí. Organizátoři improvizují a sítěmi, jaké se používají na tenisových dvorcích, se snaží uhladit sněhovou „oranici“ na rozměklé trati.
„To je masakr, co se z té trati stalo,“ říká Moravec.
„Rozmlácená?“ ptá se Rybář.
„Jo. Hnusnej sníh.“
Na rozbředlé cestě pro diváky, vedoucí podél stadionu, už dávno žádný sníh není, je vysypaná pilinami. Žesťová kapela z kraje Lieksa neúnavně vyhrává, dřevěné špalky u velkého jídelního stanu jsou potažené ovčími kožešinami a ve stánku s vlajkami dominují ty finské a ruské. Koneckonců, do Petrohradu je odtud blíž než do Helsinek.
Šampionát v Kontiolahti začíná.
Ta Japonka jede jako suzuki dvanáctistovka
Šestadvacet štafet vyráží do boje. Veronika Vítková se ze šesté pozice okamžitě jako štírek prosmýkne na druhou příčku, za Anais Bescondovou. Cítí, že český servis opět jednou odvedl skvělou práci, lyže jí jedou parádně, a to jí dodává klid v duši. Ne, nechci jet tím hlubokým sněhem v zákrytu za Anais, radši půjdu před ní, přemítá. A jak si usmyslí, tak učiní.
Vleže dvakrát dobíjí. „Té sedmé ráně se vůbec nechtělo, pomalu se sklápěla,“ s úlevou pronáší na střelnici Rybář a do vysílačky hlásí kolegům na trati: „Vede Japonka, potom Ruska a grupa s Verčou.“
Vítková se bleskurychle dotáhne na čelo, což šéftrenér okomentuje slovy: „Verča jede, na co si věří. Do toho už my nezasahujeme.“
Položka vstoje a opět je zapotřebí dvojí dobíjení. „Lítá jí to vpravo. Ale běžecky to zase všechno dohání,“ říká Rybář.
Stejný scénář následuje. Vítková zlikviduje ztrátu a doráží na vedoucí Japonku Fujuko Suzukiovou, zkraje sezony překvapivou vítězku závodu v druholigovém IBU Cupu. Ano, ve vedení je nyní skutečně štafeta, jejíž první členka má na hrudi číslo 21, udávající pozici Japonců v pohárovém žebříčku smíšených štafet.
„Jede jako suzuki dvanáctistovka,“ glosuje ze střelnice Vítek.
Potřetí se ženy drápou do nejdrsnějšího stoupání na trati, se sklonem okolo 20 procent. „To je strašný krpál, hrozně strmá střecha,“ povídá Rybář. Vítková je sice biatlonistkou, která miluje extrémy, jenže teď už jede „na morál“ a v duchu si říká: Tohle už je přece jen velký extrém, jak tady hrabeme. Nevím, co tady budu dělat při vytrvalostním závodě, až tenhle kopec pojedu popáté.
Přesto se její modrá kombinéza protáhne před červenou japonskou. Česká jednička předává první z důkladně roztrhaného pole. Mnozí favorité výrazně ztrácejí. Francie a Německo dokonce tři čtvrtě minuty.
Partie je rozehrána skvěle.
A HONEM PRYČ. Gabriela Soukalová opouští střelnici.
Gabriela Soukalová nedlouho poté vyčistí všech pět terčů vleže. Co na tom, že dvě rány byly kalibry, že? Ovšem za ní... „Domračevová letí,“ křičí hlasatel na stadionu.
Už jde Běloruska před ní, už Soukalové ujíždí. „Domračevová buší do kladiva a získává centimetr za centimetrem,“ hřímá hlasatel.
„Hlavně ať si Gabča jede to svoje. A řekněte jí, že ten vlak za ní jí nesjíždí,“ udílí Rybář do éteru své pokyny.
Pravda, jeden vagonek z vlaku ji přece jen sjíždí. Kaisa Mäkäräinenová, jak jinak, domácí idol z nedalekého města Joensuu. Ta že měla nedávno chřipku? Soukalová vyčistí i svoji stojku, frekvenci Finky však neodolá. Jistě, domácí tým bude mít potom v akci dva slabší muže, ale... „Nepodceňujte je, znají tenhle zvláštní sníh,“ tvrdí Rybář.
Řekněte Bouškovi, že může i před Fina
Michal Šlesingr na předávce neriskuje. „Pěkně si počkal, až ho Gabča plácne,“ glosuje šéftrenér. Češi jsou v poločase štafety třetí, za Běloruskem a Finskem. Francie za nimi zaostává o půl minuty, Italové i Norové o celou minutu!
„Gábina jela dobře, nešlapala vodu,“ chválí svěřenku Rybář. To samé platí o Michalu Šlesingrovi alias Bouškovi. „Beatrixovi dal další dvě vteřiny,“ spokojeně kvitují trenéři zvyšující se náskok před Francií.
„Přitom to vypadá, že si Boušek jede pohodu,“ prohodí Vítek.
Chvíli se ještě Šlesingr vyváží za Finem Toivanenem. „Řekněte mu, že může i před něj,“ vtipkuje Vítek do vysílačky. Netřeba pobízet. Právě se stalo. Fin se propadá níž a níž.
Čistě střílející Vladimir Čepelin stále hájí vedení Bělorusů. Za ním Šlesingr. S odstupem Beatrix. A Johannes Boe, jenž pálí jako ďas. „To jsou prdy, co? Boe jak z kulometu,“ uleví si Jiří Hamza, šéf biatlonového svazu.
Michal Šlesingr na střelnici v závodě smíšených štafet.
Zato Šlesingrovi na stojce uletí poslední pátá rána. Dvakrát ji musí dobíjet. A odstupy se rázem mění.
„Noři jsou zpět ve hře!“
Přesto: stále na ně mají Češi dobrou půlminutu a na Francouze ještě víc. „Žeňte Bouška,“ vyzývá Vítek.
„On jede výborně,“ ujistí z trati kouč Marek Lejsek. Naopak Francouz Beatrix nejprve zlomí hůlku, potom na na střeše trpí.
A na stadionu už čekají finišmani.
Ne, zadarmo to nebude
Poslední předávka. Bělorusko první, o 11 vteřin za ním Češi, o 44 Norové. „A Fourcade je celou minutu za náma,“ hlásí Vítek do vysílačky.
Málo zkušený Jurij Ljadov se vydává na poslední úsek, Moravce v patách. Zaváhá Bělorus? „Pozor na ně, v poslední době se i běloruští muži zvedli,“ varuje Rybář.
Moravec Ljadova sjíždí, po ležce jsou spolu. Oba na ní museli jednou dobíjet, zatímco pronásledovatelé nikoliv. Tarjei Boe najednou ztrácí jen 19 vteřin, Fourcade 30. Přituhuje.
„Bude to o dobíjení,“ tuší Rybář.
Veronika Vítková přijde do prostoru cíle a hlesne: „Mně je z toho špatně.“ Masérka Irena Česneková přitaká: „A to jsi tu jen chvíli.“ Česneková vždy doprovází reprezentanty na start, prostála tam celý závod. Vzájemně se třesou o zlato a vzájemně věří: „Ondra to dokáže.“
Poslední střelba. Moravec zaujímá pozici těsně před Bělorusem, zatímco zezadu se za nimi valí příbojová vlna: Norsko a Francie.
„Zadarmo to nebude,“ utrousí Hamza.
Druhou ránu Moravec nedá. „Taková těsná mrcha. Škoda,“ zaúpí Rybář. Bělorus míjí hned dvakrát, přece jen neodolal náporu slavných jmen i vlastní nervové soustavy. Propadá se rázem za medailové posty, protože Fourcade a Boe opět předvádějí rychlopalbu.
Český finišman jednou dobije, trefí terč a míří na trať. Za ním honicí psi Fourcade a Boe. „Houkni na něj, Juro,“ prosí Rybář. Hamza přeskočí plůtek a na Moravce, opouštějícího stadion, zařve: „Máš na ně 15 vteřin. Jeď!“
„Ale ti dva za Ondrou pojedou spolu, pomohou si,“ obává se zároveň Hamza.
„Nepojedou, Tarjei odpadne,“ namítne Rybář. Vítek chytne svého trenérského parťáka za bundu a zatřese s ním: „Nebuď nervózní.“
Nor skutečně odpadá, Fourcade drží odstup za Moravcem, ale... ne, nepřibližuje se k němu. „Střecha rozhodne. Tam se láme chleba,“ věští šéftrenér.
Už jsou těsně pod strmou střechou. „Ondra má tak 200 metrů k dobru,“ hlásí z trati do vysílačky kouč Marek Lejsek.
„Drží to, drží,“ jásá Hamza.
Nejen to, Moravec ujíždí. Na mezičase jeho náskok naskakuje. „Osmnáct... devatenáct... dvacet vteřin pro Ondru. Fourcade už to vzdal!“ ujišťuje Vítek.
Konečně se i Rybář usmívá. Dokážou to. Zlato hned v prvním závodě šampionátu! Historicky teprve čtvrté světové zlato českého biatlonu.
Ondřej Moravec zvládl poslední úsek a oslavuje zlato s českou vlajkou v ruce.
Zbývají poslední stovky metrů. „Tohle už je příjemné čekání,“ vyhlíží šéftrenér Moravce na stadionu. „Teď už z Kontiolahti odjedeme s hlavou vztyčenou, ať se stane, co se stane.“
Moravec si od fanouška bere velkou českou vlajku a protne s ní cíl. „Na tenhle pohled asi nikdo z nás v životě nezapomene,“ tvrdí Gabriela Soukalová, toho času s mobilem u ucha, protože telefonuje domů mamince.
„Ježišmarja, vždyť oni tě zabírají s tím mobilem. My tě vidíme,“ uslyší najednou od rodičů.
Že se chovám jak mistryně světa? Ale já jí jsem
Je dobojováno. Trenéři se objímají, utíkají do cíle. Přiřítí se rozesmátý servisman Danilo Müller. Vítek chytí svoji neteř Veroniku a vyzdvihne ji do výše, Soukalová se mu pověsí kolem krku.
Jsme mistři světa!
Kráčejí na květinový ceremoniál, pak sedí na tiskové konferenci, unavení, šťastní i rozesmátí, a sedí tam ještě dlouho po jejím oficiálním ukončení. Ondřej Moravec vypráví o finiši s vlajkou, který si tolik vychutnal. Michal Šlesingr dojatě vzpomíná na přátele, kteří mu už fandí ze shora.
Veronika Vítková vykládá: „Emotivně je to hodně silné. Ale ještě nám to ani úplně nedochází. Dojde nám to asi až zítra, až nám ty medaile pověsí na krk.“
Gabriela Soukalová si vzpomene, že když byla ještě docela malá holka a bývala doma drzá, slýchávala tehdy od maminky: „Ty se tady chováš jako nějaká mistryně světa.“
Znovu vykouzlí na tváři úsměv a povídá: „Tak teď jestli mi to někdo zase řekne, odpovím mu: Já jsem mistryně světa.“
