„Vzal jsem ho, hodil do auta, odvezl ho do našeho štábu. Tam jsem ho pořezal sekáčkem a sekerou. A potom jsem ho vyhodil před nemocnicí.“ Tak vzpomíná Šílený Frankie na setkání s jiným gangsterem, který se jej neprávem chystal obvinit z rozpoutání rvačky v klubu. Sekáček, sekera… více však jen metr a pětašedesát centimetrů vysokého násilníka proslavilo používání břitvy a kleští, jimiž členům nepřátelských gangů trhal zuby.
Matka naivita, otec poctivost, syn zloděj
Narodil se v roce 1923 a dětství prožil v kriminálnické čtvrti. „Spíš byste vyhráli v loterii, než našli v sousedství šest slušných rodin,“ psal ve svém životopisu. Vlastní rodiče však za to, že se se svou sestrou stali už jako děti zloději, nevinil. Jeho matka se na začátku jeho zločinecké kariéry podepsala jen naivitou. Pokaždé, když domů se sestrou donesl ukradené dvě libry, což byla tehdy velmi slušná týdenní mzda, prý jen dobrácky spráskla ruce: „Jaké štěstí to mají naše děti!“
„Museli jsme tehdy najít víc peněz, než všechny děti, co kdy žily, a ona tomu věřila,“ vzpomínal Frankie. A dodával, že kdyby o tom ale matka řekla otci, poctivému, upracovanému dělníkovi, peníze by vzal a odnesl na policii s vírou, že se hoši v uniformách pokusí najít, kdo ony dvě libry ztratil. Otec se však nikdy nic nedověděl, takže si Frankie mohl odbývat učednická léta.
A potom se pro jeho životní styl podmínky ještě zlepšily.
Šťastné roky války
„Válka byla nádherná,“ nemohl si onu dobu vynachválit. Z mnoha důvodů. Zaprvé, nebyla nezaměstnanost, lidi měli peníze, ale bylo málo zboží: pokud jste se ho nějakým způsobem domohli, utrhali vám za něj ruce. A lupiči jako on se něčeho vždycky domohli. A zadruhé, většina policistů byla poslána jako vojáci do armády a ti, co zbyli, byli podle Frankieho slov jako špatný vtip.
Vzpomíná navíc, jak výtečné kulisy poskytlo pro loupení německé bombardování. Jeho parta vykrádala domy vyděšených lidí, kteří utekli do krytu, a používala bombardování jako krytí. Frankie s kumpány vystoupili z aut, rozbili výlohy a vůz nafutrovali vyloupeným zbožím. „Co se tu děje?“ zajímá se policejní hlídka, co přijela na místo. „Je tam ještě jedna nevybuchlá bomba, nechoďte tam,“ hlásí lupiči. „Ještě nám pomohli nahodit motor,“ rozplývá se v pamětech Frankie, „bylo to překrásné. Chápu, že to zní nemyslitelně, ale tak to bylo.“
Není divu, že říkal, že Hitlerovi nikdy nemohl zapomenout, že se Německo vzdalo.
Gangy? Ach, pomáhali jsme a chránili
Frankie se ve zločineckém světě zabydlel. Stal se bodyguardem mocného gangstera Billa Hilla, jeho pracovním nástrojem byla břitva a byl placen od stehu: za každý steh, který si jeho útok vyžádal na těle Hillova znepřáteleného gangstera, mu vynesl libru. Podílel se na bankovních loupežích, zhusta pobýval ve vězení, kde jej několikrát prohlásili za duševně nemocného. Nakonec začal pracovat pro bratry Richardsonovy, kteří se dělili o moc s gangem dvojčat Krayových a na rozdíl od nich byli mnohem podnikavější a inteligentnější, provozovali vrakoviště, vlastnili důl v Jižní Africe, podnikali v chemickém průmyslu a rýžovali na herních automatech.
Na gangy Frankie nedal do konce svého života dopustit. Ano, leckdo říkával, že terorizovaly „své“ oblasti, ale dalo by se také říci, namítal on, že svá teritoria spravovaly lépe, než by dokázaly úřady, a drobná kriminalita díky nim téměř zmizela. Ano, psávalo se o válce mezi Richardsonovými a Krayovými i o tom, že on byl jedním z mála gangsterů, kteří ji přežili, on by ale o válce nemluvil. „Je pravda, že pár lidí bylo zabito, ale to nebyli slušní lidé jako vy, ale lidi, jako jsme byli my,“ líčil poetické časy gangsterských sporů čtenářům svého webu.
Nostalgii nezakrýval. „Byly to staré dobré časy a chybí mi. Tehdy žilo pár skvělých osobností,“ říkal a zdůrazňoval: „Necítím lítost. Cokoli se stalo, bylo součástí našeho tehdejšího světa. A ženy a děti v něm byly nedotknutelné. Staří lidé byli nedotknutelní. Všechny rozmíšky jsme měli jen sami mezi sebou, když jsme tedy někomu ublížili nebo někoho zabili, tak co?“
Abychom červenou knihovnu doplnili: V šedesátých letech nebyl odsouzen za vraždu jen kvůli tomu, že svědek neočekávaně změnil výpověď. Hrál klíčovou roli v gangsterských tribunálech, při nichž byli odsouzení členové gangů bičováni, mučeni či zabíjeni elektrickým proudem, páleni. Frankie se nejvíc zviditelnil svou vlastní, osobitou metodou: vytrhával jim zuby kleštěmi. Velké vlakové loupeže se nemohl zúčastnit jen proto, že byl v té době hledaný a jeho obličej byl stálým inventářem televizní policejní pátrací relace. Byl s násilím a zločinem srostlý, z vlaku kriminality nikdy nevystoupil.
Gangster celebrita
A bylo jedno, zda to bylo venku, nebo ve vězení: účastnil se pěkných pár vězeňských vzpour. A z gangsterského světa tam přece jen vyhlédl ven. Pohovořil si například s Jamesem Earlem Rayem, vrahem Martina Luthera Kinga. Neudělal jsem to, stojí za tím mafie, řekl mu prý Ray. A samozřejmě se tehdy za mřížemi setkal s vězněnými členy Irské republikánské armády. „Policisti a dozorci po nich šli, takže jsme si říkali, že to musejí být správní chlapi, a nakonec taky správnou věc chtěli,“ napsal. IRA jej prý za jeho aktivity ve vězení jmenovala čestným členem.
Únosům, vydírání, mučení, zločinecké činnosti všeho druhu se věnoval po desetiletí. „Poskytl vhodný materiál na zpopelnění,“ je v jeho životopise na webu oblíbená formulace, když píše o někom, kdo musel být odstraněn. Poslední pobyt ve vězení ukončil v roce 1989, to mu bylo šestašedesát. Celkem tam strávil dvaačtyřicet let za šestadvacet zločinů, které mu úřady byly schopny dokázat.
Měl auru gangstera ze staré školy a ta mu přinesla popularitu – vystupoval v televizních show, hrál ve filmech, natočil se o něm dokument. Jeho životopisec vzpomíná, jak mu lidé na ulici podávali ruce, taxikáři troubili. Frankie věděl, jak slávy využít, provozoval prohlídky Londýna zaměřené na lokality spojené s gangy. V šestnáctimístném minibusu jste mohli navštívit místo, kde se plánovala Velká vlaková loupež, podnik, kde byl zavražděn ten který gangster, i hospody, kam chodili zločinečtí šéfové Krayové i Richardsonové. Za pětačtyřicet liber.
Kromě veřejnosti, vzrušené atmosférou dobrodružství, svobody a gangsterské pospolitosti ve světě nudy, povinností a konkurence, ale Frankieho sledovali i mnozí dávní nepřátelé. V roce 1991 se jej pokusili zastřelit. Odletělo mu kus čelisti, ale přežil. A policii neřekl ani slovo. „Když zacházíte s mečem, můžete meč taky očekávat,“ odtušil jen.
Chudák Arthur. Seděl, kde neměl
Přezdívce „Šílený“ dělal čest do konce života. Trávil ho jako spokojený penzista v domově důchodců, který si nemohl vynachválit: snídaně do postele, sprcha, oběd, v pátek vždycky „fish and chips“ a v sobotu koláč a pyré. Myslel prý dokonce, že jeho temperament vychladl. Pak ale přišla ta věc s nešťastným Arthurem a zjistil, že ne.
Šlo o banalitu, která ale dopálí: Co dělat, když si jdete odpočinout do svého oblíbeného koženého křesla u okna, ale zjistíte, že tam sedí jiný dědula? Frankie ho požádal, aby vypadl. Když neposlechl, začal křičet. „Nikdy jsem nebyl dobrý v tom, když se mělo couvnout,“ prohlásil po incidentu. Když Arthur, jak se nebožák jmenoval, situaci nepřehodnotil, sejmul ho.
I tentokrát měl štěstí na svědky, po příjezdu policie dotyčný Arthur prohlásil, že se nic nestalo: měl silnou demenci. I ostatní penzisté uvedli, že neví, o čem je řeč: byli na tom stejně.
Frankie Fraser zemřel 26. listopadu, po operaci nohy upadl do kómatu a rodina jej nechala odpojit od přístrojů. „Byl to drsný mizera,“ řekl o něm jeho přítel. Těžko říci něco víc.
