Zrůda: život ji nešetřil a ona nešetřila životy jiných
Horší karty jí osud nemohl rozdat. Otec schizofrenik odsouzený za sexuální zločiny na dětech se oběsil ve vězení, matka ji v roce 1960 opustila. To bylo Aileen Wuornosové pět let. Putovala k prarodičům, kde ji prý dědeček alkoholik znásilňoval. Ve čtrnácti se stala matkou poté, co ji znásilnil kumpán prarodičů. Když ji v patnácti vyhodil po smrti babičky děda z domku, žila v michiganských lesích a živila se prostitucí, sexuálními aktivitami si ostatně dopomáhala k cigaretám, pití i jídlu od svých jedenácti.
Ve dvaceti jako by se osud smiloval a dal jí šanci, přistrčil jí na Floridě do cesty devětašedesátiletého prezidenta jachtařského klubu. Jenže to byla šance, kterou Aileen Wuornosová nedokázala využít, její život se už dávno rozběhl docela jiným směrem. Po svatbě manžela bila, prala se po barech, po pouhých devíti týdnech bylo manželství anulováno. A řádění Wuornosové se vymklo z kloubů: pila, fetovala, rvala se, loupila, kradla. Ve třiceti z ní byla troska.
A tehdy potkala v lesbickém baru Tyriu Mooreovou. Ženu, která jí dokázala brát, jaká byla, milovat a odpouštět jí. Cestovaly spolu, peníze obstarávala Wuornosová prostitucí, byť šly obchody s ohledem na to, jak se na jejím fyzickém stavu podepsal šílený životní styl, stále hůře.
Film Zrůda (2003)
zločiny se odehrály: listopad 1989 až listopad 1990 |
A potom začala floridská policie nacházet mrtvoly. První se objevila 13. prosince 1989, poté přišla další. A další. Celkem jich bylo šest, tělo sedmé údajné oběti Wuornosové se nikdy nenašlo. Podezření se točilo kolem dvou výstředních žen, nakonec policisté vypátrali Mooreovou a s její pomocí dopadli i její vraždící partnerku. Její výpovědi obsahovaly všemožné scénáře: nejprve tvrdila, že se ji všech sedm mužů pokoušelo znásilnit a jednala v sebeobraně, poté to popřela a uváděla, že zabíjela, aby mohla loupit. Postupně byla odsouzena za šest vražd, poslední rozsudek padl v únoru 1993. U soudu vedla dlouhé monology, nadávala, urážela, nedala najevo špetku lítosti. Dostala trest smrti, lékaři jí sice diagnostikovali hraniční poruchu osobnosti, všechny vraždy však prováděla plně příčetná.
Podívejte se na trailer k filmu Zrůda:
Během procesu se z ní stala svého druhu hvězda: to proto, že byla podle specialisty FBI Roberta K Resslera ojedinělou výjimkou – ženskou sériovou vražedkyní, i proto, že benevolentně rozdávala do všech stran rozhovory. A též proto, že do příběhu vstoupili manželé Pralleovi. Dověděli se o ní z novin, spojili se s ní a prý podle Božího přání ji adoptovali. Je to ryzí, kvalitní, citlivý člověk, tvrdili. Nepomohlo to, v roce 2002 byl vykonán trest smrti. Mnozí rádi vidí za jejím příběhem otazník: při rozhovoru s filmařem Nickem Broomfieldem totiž uvedla, že střílela v sebeobraně, ale že se přiznala k vraždám, protože již déle nechce být v cele smrti a touží po odchodu se světa. A řekla to mimo nahrávání, tedy jako by bezelstně a nevypočítavě.
Jiný její výrok však naznačuje něco jiného a znovu upomíná na noční můru a mizérii, kterou byl její život: „Nenávidím lidský život na nejvyšší míru a zabíjela bych znova.“
Jejímu životu a skutkům se dostalo mnohé pozornosti, vznikly o ní dva dokumenty, kniha, dokonce i opera. A též působivý film Zrůda. Natočila ho v roce 2003 režisérka Patty Jenkinsová a skvostným výkonem ho vyšperkovaly Charlize Theronová v roli Aileen a Christina Ricciová jako Tyria. Postavy ztvárnily tak uvěřitelně, až vás bude mrazit.
Černá Dahlia: bestiální zločin bez trestu
Vražda Elizabeth Shortové fascinovala americkou společnost a poté i mnohé umělce, hned z několika důvodů. Zaprvé bestialitou, tělo dvaadvacetileté servírky se totiž našlo v lednu roku 1947 v losangelském parku ve strašlivém stavu, znetvořené a přeříznuté v pasu vedví. Zadruhé tím, že se nikdy nenašel vrah, je to jeden z nejstarších nevyřešených zločinů kalifornské metropole. A spekulace, kdo by v hrůzném činu mohl mít prsty, příběhu jen dodaly sílu.
Publicitu měl případ od samého počátku. Aby ne, z běžných zločinů, ba i vražd, hrozivým způsobem vybočoval. Rozříznuté tělo bylo úmyslně instalováno do pózy, v níž měla oběť ruce položeny kolem hlavy, lokty v pravých úhlech, nohy roztaženy od sebe. Tváře měla Shortová rozříznuty od úst k uším, pořezána byla i na prsou a stehnech, celé tělo však bylo pečlivě omyto.
Filmy o kauze Černá DahliaKdo je Černá Dahlia? (1975)
Pravdivé zpovědi (1985)
Černá Dahlia (2006)
čin se odehrál: leden 1947 |
Magnetismus zločinu podtrhovalo i to, že od médií obdržela oběť přízvisko. Ano, ačkoli legendy později tvrdily, že tak zněla skutečná přezdívka oběti, vymyslel ho novinář listu Los Angels Herald-Express. Inspirovat se zřejmě nechal, pod dojmem tísnivé atmosféry případu, názvem temného filmu z žánru noir Modrá Dahlia.
S médii byl celý případ ostatně více než propleten, a to ne vždy šťastně. Redaktoři listu Los Angels Examiner se například zapsali do historie krutých žurnalistických faulů vůči etice, když získali cynickým podvodem soukromé informace o oběti od její matky. Zavolali jí totiž, namluvili, že její dcera vyhrála soutěž krásy, a tak z ní podrobnosti o dceři vytáhli. Do téhož listu později telefonoval muž, který se představil jako údajný vrah, posteskl si nad tím, že publicita zločinu opadá, a nabídl novinám osobní věci oběti. A skutečně, do redakce došel balíček, v němž byla například vizitka oběti, její rodný list i osobní fotografie. K vraždě se i díky mediálnímu zájmu přihlásilo přes padesát mužů a žen. „Je podivuhodné, kolik lidí nabízí jako vraha někoho ze svých příbuzných,“ povzdechl si detektiv, který na případu pracoval.
A samozřejmě, čím méně měla v kauze jasno policie, tím více spekulací případ nafukovalo. Podle jedné se měla Shortová živit jako prostitutka, podle jiné nebyla kvůli deformaci vaginy schopná sexuálního styku, podle další byla těhotná. Všechny byly vyvráceny.
Magnetismus hrůzného činu se přelil i do filmových děl. Prvním byl v roce 1975 snímek Kdo je Černá Dahlia?. V roce 1981 vyšel film Pravdivé zpovědi s Robertem de Nirem a Robertem Duvallem, před devíti lety přišel se svou verzí, která se však drží jen málo faktů, ve snímku Černá Dahlia režisér Brian de Palma.
Trailer k filmu Černá Dahlia (2006):
Nebeská stvoření: šťastný den, kdy jsme zabili moji matku
Obě mladá děvčata jako by byla jednou a toutéž osobností, navzdory tomu, že Pauline Parkerová pocházela z dělnické rodiny, zatímco otec Juliety Hulmeové byl univerzitním rektorem. Obě si nesla stigma vážné nemoci, Pauline trpěla zánětem kosti a kostní dřeně, Juliet tuberkulózou. A obě slečny z novozélandského města Christchurch rády utíkaly z reálného světa plného trápení, ale též nudy a všednosti, a spřádaly fantazijní příběhy svých fiktivních, vymyšlených postav.
A především si byly opravdu velmi blízké, jejich vztah byl více než plný sympatií, byl těsný, jako by spolu srostly a jako by je a jejich náklonnost i vnitřní svět ostatní lidé, včetně oněch nejbližších, ohrožovali. A postupně se nejen víc a víc separovaly, ale též se cítily víc a víc mimo skutečnost – a jaksi nadřazené, čistší, bystřejší, jako postavy z vlastního vesmíru, ne z fádní pozemské reality. „... jsme tak očividně chytré,“ stálo v deníku Pauline.
Film Nebeská stvoření (1994)
|
Z mnoha důvodů se vztah slečen stával rodičům podezřelým: byly odtažité od okolního světa, po nocích utíkaly ze svých domovů, aby vymýšlely další a další pokračování svých vymyšlených příběhů... Neznamená to všechno snad, že jsou to lesby? vplížilo se do vystrašených úvah rodičů. V tmářských padesátých letech byla homosexualita považována za vážnou psychickou nemoc. Následná rodičovská terapie se sestávala z toho, že od sebe nerozlučné kamarádky separovaly. Mladé slečny to bolelo.
A potom přišel 22. červen roku 1954, den, který byl v Paulině deníčku nadepsán jako „Den šťastné události“. Jako radostnou novinku zápis neoslavoval nic jiného než vraždu Pauliny matky. Nebyl to sofistikovaný čin: poté, co se Juliet, Pauline a její matka najedly u stánku v parku Victoria, zavedla ji děvčata na odlehlé místo, kde ji společně umlátila připravenou cihlou v punčoše. Byl to brutální akt, tělo oběti vykazovalo pětačtyřicet vnějších poranění, z toho čtyřiadvacet na hlavě, rány byly vedeny s takovou silou, že cihla z punčochy vypadla.
A byl to promyšlený, plánovaný akt. Po rozvodu Hulmeových měla odjet Juliet se svou matkou do Jižní Afriky a kamarádky plánovaly, že Pauline pojede s nimi. Největší odpůrkyní nápadu byla Paulina matka. Stála nebeskému přátelství v cestě.
Ztotožnit mladé slečny, Pauline bylo šestnáct, Juliet o půl roku méně, bylo pro policii snadné. Proces se stal velkou mediální událostí, i kvůli čtení zápisů z deníku Pauline. Obě slečny si odseděly, odděleně, pět a půl roku ve vězení. Poté dostaly nové identity a z Austrálie odjely.
Média jejich následné životy odhalila, překvapení to přitom přineslo zejména v případě Juliet Hulmeové. „Posaďte se raději, protože je něco, co o Anne nevíme,“ uvedla agentka vážené a úspěšné spisovatelky Anne Perryové její nakladatelce. Ano, o minulosti Anne Perryové nikdo nevěděl. Nemluvila o ní především proto, že její podstatnou část prožila jako Juliet Hulmeová. Jako odsouzená vražedkyně Juliet Hulmeová.
Než začala odmítat rozhovory na témata spojená se svým strašlivým činem, zavzpomínala, že první tři měsíce výkonu trestu strávila na samotce, na kolenou a v pláči: „Byla jsem vinná a patřila jsem tam.“
Dnes jí je šestasedmdesát let a na kontě má přes osmdesát knih. K činu Juliet Hulmeové se nechce vracet. Onu část svého života prý vytěsnila. „Jen bych se trápila a nikomu by to nepomohlo,“ uvedla v roce 2006. Na otázku, zda občas pomyslí na svou věrnou družku Pauline, odvětila: „Ne. Byl to někdo, koho jsem znala jen stěží.“
Jako by je ale osud přece jen chtěl spojit. I když se prý od soudního procesu nikdy neviděly, obě se nakonec usadily ve Skotsku. A obě se staly věřící, Anne Perryovou (Juliet Hulmeovou) oslovila mormonská víra, Hilary Nathanová (Pauline Parkerová) se stala římskou katoličkou a svého činu prý nekonečně lituje.
Ani tato vražda, která šokovala Nový Zéland, nemohla zůstat bez filmového zpracování. V roce 1994 se o něj snímkem Nebeská stvoření postaral režisér Peter Jackson.
