Oči mu žhnou a šlachovitá postava s mapami po těžkých popáleninách vypovídá o různorodých životních zážitcích. Kolem nohou zarostlého muže s nadšením pobíhá Rypáček – čtyřtýdenní pruhované selátko markazín, jehož mámu srazilo auto. Je to již druhé mládě, co se dostalo do zookoutku pana Váni. Předchůdce Rypáček I. dorostl do velikosti dospělého kňoura a s radostí vítal každého, koho pan Ladislav potkal při houbaření.
Věrný přítel si rád chladil tělo v řece, znalo ho celé okolí a k lidem se choval přátelsky. Snad proto byl zastřelen při honitbě, právě když odpočíval po koupeli: „To je vo ničóm, lidem se nedá věřit. Přiletěli mi tady bažanti, vylíhli vajíčka a odletěli. Nechal jsem kvočnu, aby si vajíčka vyseděla. A co myslíte, přišli myslivci a chtěli bažanty do tomboly. Tak jsem je poslal do…“
Zarytý ochránce živých tvorů v současné době pečuje o více než 1 200 zvířat a usiluje především o vytvoření podmínek, které jim umožní důstojně dožít. Psi, kočky, vysoká, lamy, krkavci, výr, lišky, velbloudice, koně, dobytek, roztodivné ptactvo a další se do „Zvířecího ráje“, jak farmu nazývá cedule na vstupní bráně, dostali z ne vždy uspokojivých podmínek. Některá zvířata byla předchozími majiteli týrána, opuštěna, pohozena u cesty, další byla chycena do pastí v přírodě nebo vážně zraněna.
Při souloži bych nevětral ani vám
„Policajti mi volají ve dne v noci, abych přijel a odchytil psa. Technické služby spíše nechají zraněné zvíře pojít, než by pro něj jely,“ líčí Ladislav a vypráví, jak jej zavolali k huskymu, jemuž majitel odstřihl ucho, aby ho zbavil identifikačního tetování, a pohodil ho u dálnice. „To zvíře je v tu chvíli ve stresu, proto jsem k němu v klidu přišel, nasadil mu pomalu obojek a pes šel. Na úřadě mi nabízeli, abych si na to udělal a zaplatil kurz za 3 500 korun. Já odchytávám psy na zavolání x let, a aby mi teď nějaká mladá holčina říkala, jak mám hodit psovi smyčku na krk? To je vo ničóm,“ uzavírá svým oblíbeným rčením.
S úřady Ladislav Váňa trochu válčí.
Na Noemově záchranné lodi je vše krásně spárováno a rodí se noví obyvatelé. Radost však panu Váňovi kalí kontroly ze strany úřední moci. „Zas přijeli, že není uklizeno u lišek, že tam jsou hromádky výkalů. Tak jim říkám, že to znají z knížek, že se mezi zvířaty pohybuji čtyřicet let a pozoruji, že když jde liška do páření, potřebuje svůj klid. Liščí máma si nosí na určité místo trus a je v klidu. Když vy budete souložit, taky vám neotevřu dveře a nepůjdu vyvětrat,“ vyložil prý úředníkům.
Ladislav Váňa
|
Nezastírá, že s úřady nemá harmonický vztah. „Ptáci mi sem přilétají a odlétají. Já jsem ovšem povinen do tří dnů vyrozumět úřad a oni mi do čtrnácti dnů pošlou povolení, že se o zvíře mohu starat. Jenže to už je to zvíře například zdravé a já je zase vypustím, o čemž musím opět napsat papír... a oni mě ve lhůtě vyrozumí, že to berou na vědomí. Hlášení aktuálního stavu například po telefonu pro ně není směrodatné,“ popisuje byrokratické kolečko.
Úřady nejsou jediným terčem údivu pana Váni, pozastavuje se též na lidmi, které zvířata provázela mnoho let, aby se jich nakonec bezcitně zbavili. „Když vám zvíře sloužilo deset dvanáct let, přece se ho nezbavím! Než se rozhodnete dát zvíře do kafilerky, utratit ho u veterináře nebo pohodit u cesty, vzpomeňte si, že vás vždy milovalo, vítalo, těšilo se na vás. Myslete na to, že i ten starý nemohoucí pes se do poslední chvíle cítí nejlépe po vašem boku. Když už musíte, nechejte ho uspat doma, kde mu je dobře a kde je u vás,“ říká.
Mnohá zvířata, o které teď pan Váňa pečuje, za sebou mají tragický osud.
V jeho stádu našli nový domov koně, kteří dřeli dlouhá léta při tahání dříví z lesa, a když došly síly, majitelé je chtěli udat na jatkách. Pohladit si zde můžete závodní kobylu, která kvůli svým zraněním z dostihů přestala být původnímu majiteli užitečná. Mezi již uzdravenými koňmi najdete kobylu, kterou bývalý majitel týral, pan Váňa ukazuje na bodance pravděpodobně od vidlí a již hojící se rány, které byly ještě nedávno plné hnisu. „Takhle se k ní choval předchozí majitel. Jenže když jedou cyklisti kolem a vidí krásné koně a jednoho v tomhle stavu, hned si řeknou, co jsem to za člověka. Přetrhají mi ohradníky, píšou na úřady, že týrám zvěř, a mě pak popotahují,“ stěžuje si.
Sen pana Váni
Běžný den pana Váni začíná v pět hodin ráno. Celé dny tráví venku, neholduje alkoholu ani internetu. Plní si své sny a k témuž nabádá i ostatní. Ukazuje na nově postavený výběh u vstupní brány, kde se lísá lvíče k mladé lvici. To je splněný sen jeho syna, bydlí sice v paneláku, ale vždy si přál lva. Mládě získal z cirkusu, poté k němu sehnal samici, aby nebylo samo.
Galerie NEMedailon Ladislava Váni vyšel v rámci projektu Galerie Ne. Galerie NEje multimediální internetová galerie odvážných Češek a Čechů nebo lidí trvale žijících v Česku. Jeho cílem je vyjádřit zápor, odmítnutí, nesouhlas. Nedovolit, co jiní mají za samozřejmé, nemyslet v běžných pojmech, nechtít, po čem touží ostatní, nejít předem danou cestou, nepřitakat tupě, nerozhodovat se bez užití kritického rozumu, nepodvolit se, neohnout, nenechat se zlomit, nepřidat se, nevybrat si jednodušší cestu, neuhýbat. Říct ne nemusí znamenat negaci. Může to být nositelem kladného náboje, projevem pevného přesvědčení, charakteru, víry a sebevědomí. Ne může posílit, poposunout, otevřít jiné cesty, oklepat balast a nánosy konvence. Stačí v sobě nalézt odvahu. Nebo jen prostě nemoci jinak. Být jediný a jedinečný. V daný okamžik na daném místě. V čemkoliv. Sám za sebe. |
„Každý si plní svůj sen,“ rozkládá pan Váňa, „například moje kamarádka vždy snila o koupi kamionu. V pětačtyřiceti letech si ho koupila a teď jí stojí na zahradě. Má ho pomalovaný a svítí jí jako vánoční stromeček. Jednou za čas si vyleze do kabiny, vyzuje se, vyndá pantoflíčky a je spokojená.“
Svůj sen si u pana Váni můžete splnit i vy. „Zvíře si tady můžete půjčit na zkušební dobu a uvidíte, zda na to máte, nebo ne. Můžete ho kdykoli vrátit,“ zve na svou farmu. Stejně tak vyzývá i úředníky: „Přijďte se podívat. Pokud o něčem rozhodujete, jste zváni. Úsudek si tak budete moci udělat z první ruky, ne jen z informací od druhých.“
Můžete ale i pomoci, třeba donést krmivo. A kdybyste si z farmy Ladislava Váni náhodou neodvezli nějaké zvíře, odneste si harmonickou a mírumilovnou atmosféru, která zde vládne. A možná splníte sen panu Váňovi. „Nejvíce bych si teď přál, aby si lidé začali uvědomovat, že tady ta zvířata byla dávno před náma, dříve než my. A že my jsme přírodě hodně dlužní,“ říká.
