Na neobvyklou dvojici poukázal britský deník The Guardian. Sin Tong-hjok se narodil v severokorejském gulagu Tábor 14, kde strávil 22 let, než se mu v roce 2005 podařilo utéct. An Mjong-čchul pracoval jako strážce ve čtyřech různých táborech včetně Tábora 14. Ze Severní Koreje uprchl v 90. letech.
Na jednom pódiu se teď poprvé sešli v jihokorejském Soulu, aby při debatě se studenty poukázali na hrůzný život vězňů v táborech ve své rodné zemi. Nebylo to však poprvé, kdy se viděli. Jejich první setkání se odehrálo před šesti lety. Tehdy se Sinovi vrátily vzpomínky na fyzické a psychické týrání v gulagu.
„Nemohl jsem se na něj podívat. Držel jsem hlavu svěšenou, protože ve své mysli jsem stále měl obrazy strážců mířících zbraní, křičících a chovajících se k vězňům opravdu špatně,“ vzpomínal (o Sinově životě v táboře si můžete přečíst zde).
Dokud An pracoval jako bachař, na vězně nahlížel jako na „kruté zloduchy“, jak ho vláda naučila. Říká, že všichni věznitelé, i on sám, každodenně fyzicky týrali vězně. Strážci dostávali odměny, když chytli někoho, kdo se snažil utéct. Naopak byli potrestáni, když někomu ukázali vlídnost.
„Když jsem mluvil s vězni, často nevěděli, proč v táboře jsou. Neměli žádnou šanci se dostat ven. Zacházeli jsme s nimi, jako by nebyli lidé,“ vzpomíná An.
S tím bývalý vězeň souhlasí. „Ve vězení jsme říkali, že je s námi zacházeno jako se psy či myšmi. Ale zjistil jsem, že s námi bylo zacházeno dokonce hůře, protože přinejmenším psi a myši mají svobodu jít, kam chtějí, a jíst, co najdou,“ přiblížil Sin svůj pohled.
Došlo i na bachařovu rodinu
An prozřel, když si severokorejský režim došlápl na jeho rodinu. Jeho otec si v opilosti stěžoval na to, že režim Kim Čong-ila dostatečně neřeší hladomor. Další den byla celá rodina zatčena, jeho otec si vzal život.
Po této zkušenosti se An rozhodl utéct. V roce 1994 se dostal do Číny a založil organizaci, která se věnuje lidským právům v Severní Koreji.
V letošním roce OSN vydala zprávu upozorňující, že v KLDR dochází mimo jiné k „vyhlazování, vraždění, zotročování, mučení, uvěznění, znásilnění, nucených potratů a jiného sexuální násilí, pronásledování z politických, náboženských, rasových a genderových důvodů.“
Nejmenší odhady hovoří o tom, že v severokorejských gulazích je 80 až 120 tisíc politických vězňů, jejich počet ale nejspíše překračuje 200 tisíc. Odhady vychází ze satelitních snímků a svědectví uprchlíků.
