Září, rok 1976. Odlehlá vesnice Yambuku v Zairu. Ředitel místní školy Mabalo Lokela dostává vysokou horečku, nezvladatelný průjem a nezastavitelně krvácí. Vzápětí umírá. To vše během pár dní. Jeho smrt děsí komunitu. Choroba zachvacuje další. Lokální nemocnice se plní, do týdne většina nakažených umírá...
To je počátek. Okamžik, kdy se z pralesa dnešní Demokratické republiky Kongo poprvé vynořil nebezpečný virus, jenž dostal jméno po místní řece – ebola. Je to počátek, jak ho v listu Financial Times popsal před časem muž, jenž chorobu spoluobjevil. Belgický mikrobiolog a lékař Peter Piot, jenž s ní svedl i první zápas. A tehdy, v Yambuku, vyhrál. Ale jen dočasně. Ebola se totiž vrací. Na jiných místech, někdy pozměněná. V současné době zabíjí způsobem, jaký lidstvo nezažilo.
Rozbitá ampule s ebolou
Dodnes na ni neexistuje účinná léčba. Ale lékaři alespoň vědí, s čím mají tu čest a jak její účinky mírnit. Tehdy nevěděl nikdo nic. A tak, když se v Yambuku nakazila i belgická jeptiška z katolické misie, jeden konžský lékař jí odebral krev. Několik ampulí strčil do termosky a zasypal kostkami ledu. Přidal zprávu, že nedokáže virus identifikovat. Nebezpečný náklad poté odeslal do Institutu tropické medicíny v belgických Antverpách. Ampule letěly v příručním zavazadle běžným komerčním letadlem.
Peter Piot a ebolaJedním z vědců, kteří v roce 1976 objevili ebolu, byl Belgičan Peter Piot, jenž později zakládal světový program OSN pro HIV/AIDS. Ebola je krvácivá horečka, napadá lidi a primáty. Úmrtnost je 50 až 90 procent. Přenáší se kontaktem mezi lidmi (slinami, potem, krví), nikoliv vzduchem. Může se přenášet i konzumací nakažených zvířat, třeba netopýrů. Obava z rozšíření nemoci do Evropy není dle Lékařů bez hranic na místě – virus přežívá v horkém a vlhkém podnebí. I kdyby do Evropy nakažený člověk přicestoval, virus v našem klimatu dlouho nepřežije. |
„Když jsme otevřeli termosku, jedna lahvička byla rozbitá a krev se mísila s vodou z roztaveného ledu,“ popsal nyní Peter Piot britské BBC. Tehdy si ještě neuvědomoval, jak nebezpečný okamžik to byl. Ebola se totiž šíří i kontaktem s tekutinami nakažených.
Peter Piot se s dalšími vědci okamžitě pustil do práce, skrze mikroskop pak uviděli strukturu, jež se od ostatních virů lišila. Jen s výjimkou nebezpečné krvácivé horečky marburg, též původem z Afriky. Jenže ta to nebyla. Když do Antverp dorazila zpráva, že ona jeptiška zemřela a příznaky se objevují u dalších obyvatel vsi, netrvalo dlouho a mladý vědec seděl v letadle do Zairu.
Pověst tajemné choroby se mezitím bývalou belgickou kolonií šířila. Piloti vojenského letounu, jenž přepravoval badatele do odlehlé oblasti, ani nevypnuli motory. Jakmile Piotův tým vystoupil, vznesli se ihned zpět k nebi.
„Nebyl jsem vyděšený. Hnalo mě vzrušení z objevu a touha zastavit epidemii,“ vzpomíná Piot. Vybavuje si i to, jak ho po příjezdu do Yambuku zarazil kontrast mezi krásou přírody a hrůzou místních.
„Misii obklopoval bujný deštný prales, země byla rudá – příroda byla neuvěřitelně bohatá, zatímco lidé strašně chudí. Spisovatel Joseph Conrad toto místo nazval Srdcem temnoty, ale já tam viděl spoustu světla,“ podotkl. Jakmile dorazil k misii a nemocnici, potkal jeptišky a kněze, kteří vytvořili provizorní karanténní zónu. U jejího vstupu viselo: „Stůjte! Kdo vstoupí, může zemřít.“ Přičemž tento osud už potkal kromě místních i čtyři řádové sestry. Ty ostatní se při pohledu na vědce rozplakaly.
Vědci nejdříve potřebovali zjistit, jak se vůbec virus šíří. Všechny kolem zpovídali, studovali statistiky. Brzy jim došlo, že se nákaza šíří hlavně v nemocnici kvůli použitým jehlám a na pohřbech, kde pozůstalí omývali mrtvé.
Pak museli šíření viru zastavit. „Systematicky jsme procházeli vesnice, a když byl někdo nemocný, musel do karantény. Stejně jako všichni, kteří s ním byli v přímém kontaktu. Vysvětlovali jsme, jak správně pohřbívat ty, jež virus zabil,“ vylíčil Piot. Nakonec se jim epidemii během tří měsíců podařilo zastavit, zemřelo na 300 lidí.
Současná epidemie je nejhorší
Epidemie eboly od té doby v Africe zaútočila zhruba dvacetkrát. Letos však překonává vše, co dosud platilo. Zuří nikoliv v jedné, ale rovnou ve třech zemích – v Guineji, Sieře Leone a Libérii. Dostala se i do hlavních měst. A už teď si vyžádala nejvíce obětí, podlehlo jí na 660 lidí. Posuďte sami: než letos epidemie znovu vypukla, zabila ebola za celá čtyři desetiletí asi 1 300 lidí. Před několika dny se objevil první případ v nejlidnatější africké zemi Nigérii. Nakazilo se už také několik zdravotníků, mezi nimi i americký lékař.
Podívejte se na reportáž o současné epidemii eboly:
Jedním z důvodů současného rychlého šíření je mobilita obyvatelstva. „Na rozdíl od předchozích epidemií, kdy se nákaza omezovala na jedno dvě místa, lidé na západě Afriky neustále přecházejí mezi vesnicemi, cestují, přenášejí zemřelé na pohřby a roznášejí tak nákazu do dalších míst,“ řekla MF DNES mluvčí Lékařů bez hranic v Česku Míla Janišová. Někteří nakažení se navíc bojí zdravotnických zařízení a schovávají se. Lékařům se tak nedaří vystopovat všechny nemocné a izolovat je. To je jediný způsob, jak s nemocí bojovat.
Léčba ani vakcína dodnes neexistuje, a tak se lékaři snaží alespoň zmírňovat příznaky nemoci, aby si nemocný sám vyprodukoval protilátky. Čili boj proti ebole dnes vypadá podobně jako v roce 1976. Základem je kromě osvěty hygiena. „Mýdlo, rukavice, izolovat pacienty, nepoužívat znovu jehly a dostat do karantény všechny, kteří byli v kontaktu s nemocnými,“ shrnul postup zdravotníků Peter Piot.
Rozšíření eboly v západní Africe
