Ústřední komise pro inspekci disciplíny funguje v Číně už téměř devadesát let. Její vyšetřování sloužilo v minulosti zejména jako zástěrka pro případ, kdy některý z méně významných místních politiků ztratil důvěru vládnoucí strany. Komunističtí funkcionáři hledali oficiální důvod k jeho odstavení, a tak na něj nasadili protikorupční komisi.
Masová korupceKorupční aféry jsou v Číně na denním pořádku a zdaleka se netýkají jen jednotlivců z řad vysokých stranických funkcionářů. V jihočínském městě Čcheng-jang koncem loňského roku vyšlo najevo, že pět set tamních politiků inkasovalo tučné sumy za volby do provinčního parlamentu. Za to, že pro ně budou hlasovat, jim 56 kandidátů zaplatilo v přepočtu přes 300 milionů korun. Když se na korupci přišlo, 512 členů místního lidového shromáždění raději dobrovolně rezignovalo. |
O jejích aktivitách se na veřejnosti příliš nemluvilo, úřad s obskurním názvem a podivnými praktikami proto vlastně nikomu nevadil. Po loňském nástupu nového prezidenta Si Ťin-pchinga se ovšem mnohé změnilo. Hlava státu vyhlásila hon „na tygry a mušky“ s cílem vymýtit korupci ze všech pater tamní politiky.
A to včetně těch nejvyšších, kam si donedávna nikdo sáhnout netroufl. O „disciplinární komisi“ je náhle slyšet mnohem víc a kvůli „vážnému porušení disciplíny“ končí ve svých funkcích i vysocí straničtí kádři. Například úřad pro správu státního majetku musel loni v září opustit jeho ředitel Ťiang Ťie-ming.
Letos na jaře pak vyšel najevo největší korupční skandál v dějinách země. Někdejšímu šéfovi čínské bezpečnosti Čou Jung-kchangovi zabavily úřady v přepočtu téměř 300 miliard korun.
Straníkům teče do bot, drsných metod se začínají bát
Disciplinární inspektoři při jeho zadržení porušili nepsané pravidlo, podle nějž bývalé vládní činitele chrání doživotní imunita. V Číně se proto začalo spekulovat, že pokyn k odstavení mocného funkcionáře musel přijít přímo z nejbližšího okolí hlavy státu (více o Čou Jung-kchangově aféře se dočtete zde).
Jak upozorňuje pekingský zpravodaj vlivného deníku The Washington Post, mohutně propagovaná protikorupční kampaň nejspíš prezidentovi slouží zejména k upevnění vlastní pozice a posílení vlivu. Boj s kriminalitou by v některých případech mohl být pouhou záminkou, jak se zbavit nejen politických oponentů, ale i dávných spojenců, jejichž narůstající moc by mohla Si Ťin-pchinga ohrozit.
Když vysoce postavení komunisté zjistili, že prezidentova protikorupční policie vystoupila ze zajetých kolejí a došlápla si na dosud nedotknutelné činovníky z jejich vlastních řad, začaly vyplouvat na povrch informace o drsných metodách, kterými Ústřední komise pro inspekci disciplíny shání důkazy.
Proti bití, pálení cigaretami nebo nechvalně proslulému waterboardingu, k němuž se za zdmi neoznačeného béžového věžáku v centru Pekingu podle všeho standardně přistupuje už dlouhá léta, začala náhle vystupovat řada straníků.
Podezřelí z korupce mlátí hlavou do zdi. Chtějí se zabít
„To, co dělají, je nehumánní,“ rozčílil se v australské televizi SBS Jü Cu-šeng. Jeho syn, rovněž komunistický funkcionář, loni během výslechu disciplinární komise zemřel. Vyšetřovatelé se v něm pokoušeli navodit pocit, že se topí, tak důkladně, že skutečně utonul. „Proč strana takhle zachází se svými vlastními představiteli,“ ptá se starý muž.
O tom, že metody protikorupčního orgánu jsou někdy drsné, svědčí třeba i vybavení vyšetřovacích cel.
Na první pohled vypadají jako běžné místnosti s pohovkou, stolem a koupelnou, popisuje univerzitní profesor Lin Če, který navštívil šanghajskou pobočku úřadu.
Stěny jsou však potažené měkkou gumou. Několik stranických představitelů už totiž vyšetřovatelé zlomili natolik, že začali třískat hlavou o zeď ve snaze spáchat sebevraždu.
Agentura Reuters píše, že od ledna 2013 do konce letošního března zemřelo v Číně z „nepřirozených důvodů“ 54 komunistických funkcionářů. Čtyřicet procent z nich spáchalo sebevraždu, což mezi straníky donedávna nebývalo zvykem.
Disciplinární inspekce navíc stojí mimo klasickou soustavu bezpečnostních a justičních orgánů. Neplatí pro ni prakticky žádná procesní pravidla a k řadě vyšetřovacích úkonů, mimo jiné i k zadržování lidí či zabavování důkazních materiálů, nepotřebuje žádná speciální povolení. Určitá omezení sice inspektorům ruce svazují, nemohou třeba nahrávat cizí telefonní hovory. Jde-li ovšem do tuhého, s předpisy si nikdo hlavu příliš neláme.
