To byly emoce! Řval jste radostí víc než vítězný Martin Fourcade.
Ten už má medailí spoustu, ale pro mě to je premiéra. Je to něco neskutečného - zvlášť po loňsku, doba bramborová skončila. Ne, že bych byl loni vyloženě naštvaný, ale člověka to mrzí. Tohle je něco, na co jsem čekal docela dlouho. Olympiáda je vrchol, tohle dokázat... Ani pořádně nevím, co mám říct.
Po střelbě vleže jste ztrácel dvacet vteřin. Říkal jste si, že je to pořád v normě?
Při sprintu ležky šly, i v tréninku jsem střílel relativně rychle. Nástřel byl super, do středu, ale problém byl, že zbytečně předržuju a hlídám. Ale to je hlavou, já to tam vleže neumím nasypat. Nuly beru, to je bez diskuse.
Kdy jste začal věřit, že medaili získáte?
Po poslední střelbě jsem věděl, že už to asi dám. Čtvrté kolo už bylo lepší, zato po prvním kole jsem byl úplně v kopru, byl to strašný úprk. To jsem si říkal ajajaj, to nedopadne dobře. A ono jo...
V závěru už jste měl dostatečný náskok.
Po čtvrté střelbě, když jsem vyjel, tak jsem věděl, že už to udržím. Hans Matouš mi hlásil, že mám nějakých patnáct, možná sedmnáct sekund náskok. Sice to furt neskutečně bolelo, ale věděl jsem, že bych to mohl dojet. A přede mnou? Chvílemi mi přišlo, že Fourcade polevil, ale on koukal kolem sebe a užíval si to.
Vy jste si to užíval odkdy?
Asi posledních padesát metrů. Říkal jsem si, že nesmím polevit. Někdy si říkáš, že to je pohoda, ale když jdou soupeři do tebe, tak máš najednou pocit, že to nejde a vypneš - sekneš se a to pak ty sekundy letí. Tak jsem to moc nechtěl riskovat a jel jsem až tam, kde začínají stromečky, možná sto metrů před cílem. Pak jsem se ohlédl a už jsem věděl, že to bude dobré.
Když jste projel cílem, jaké emoce převládaly?
Obrovská úleva, radost dohromady. Dneska to strašně bolelo, byl těžký sníh - ale teprve podruhé v životě jsem dal nulu ze všech položek...
Kdy poprvé?
V Oberhofu, když jsem byl ve stíhačce třetí.
V součtu se sobotním sprintem už je to na olympiádě šest nul za sebou.
Jo, takhle dobře jsem nikdy nestřílel, že bych dva závody neminul.
Na olympiádě zbývá šedesát ran. Zvládnete to takhle dál?
To si dovolím říct, že ne. Beru to reálně, zase takový snílek nejsem. Asi je to nemožné. Najednou začne foukat, bude tu Indočína, to nikdo nemůže vědět... Naopak dnešní podmínky té čisté střelbě nahrávaly.
Rozemletý terén, pády. Co to dělalo s vámi?
Já koukal, že Le Guellec tam měl rozsápanou lyži. Ale to je jejich chyba. Kdo spadne v biatlonu, aniž by tam byl nějaký kontakt, tak je to z přemíry risku. Padat je nesmysl. Jako já v Anterselvě. To jsou zkraty závodníka. Na pády to tu nebylo.
Dozrál jste k téhle medaili?
Asi jo. Říkal mi to i pan Fiřtík, šéf svazu. Už to není jako dřív, že jsem to kropil bezhlavě, nebo skoro bezhlavě. Teď si to přece jen hlídám o trochu víc a ono se to vyplácí.
S Jaroslavem Soukupem teď sdílíte medailový pokoj.
Jo, trošku jsem po té Jardově medaili koukal. Ležela tam na stolečku…
Dáte tu vaši k ní?
Postavím si ji na svůj stoleček. Ani mu na ni nedali žádný futrál, a tak na ně alespoň můžeme koukat.
Úterní kolečko po Soči vám prý ovšem Jaroslav Soukup nezávidí.
Jo, byl docela dlouho pryč, ale já zase potom mám den na regeneraci. Chtěl jsem sice jet do druhé horské vesnice, ale trochu jsem si to zkomplikoval… Docela příjemně.
Co jste tam chtěl dělat? Za kamarády?
Když jsem se koukl na program, tak jsem zjistil, že tu budu zavřený tři týdny. Nemám prostor někam jet nebo se někam podívat. V úterý to byla asi jedna z možností, kdy někam vyjet. Chtěl jsem se vydat aspoň na kopec a podívat se na ten Kavkaz.
