Jak jste přišli právě na Švihov?
Počítali jsme s tím, že se celý tým ubytuje v Klatovech a odsud budeme vyjíždět na Železnou Rudu, kde budeme točit ty přírodní motivy. Když došlo na hledání statku, architekt mi řekl, že osm kilometrů od Klatov je Švihov. Zajeli jsme se tam podívat a zjistili, že když vynecháme hrad, dvůr splňuje veškeré předpoklady, které pro tu scénu máme. Samozřejmě byly nutné určité úpravy. Na střechy stodol jsme museli rozhodit něco bílého, aby se vytvořila iluze sněhu. Žádný totiž nebyl. Na zem jsme museli použít umělý, i když později napadl. Sad, kam chodí Popelka za Rozárkou, je nedaleko odsud, stejně jako rybník, do něhož se převrhla macecha s dcerou Dorou. Lesní motivy, třeba honička Popelky s princem, se točily na trase mezi Železnou Rudou a Klatovy. Ale museli jsme točit skoro z autobusu, protože napadlo nakonec tolik sněhu, že jsme vůbec nevěděli, jak na místo dostat techniku. Bylo ho hodně nad kolena.
Výstava o PopelceFilmové kostýmy a kulisy či dobové fotografie ukazuje výstava Po stopách Popelky, která je od 5. října k vidění na Švihově. Nechybí tady ani interaktivní zastavení a hry pro děti včetně maňáskového divadla. Výstavu doplňuje pohádková stezka, která návštěvníky zavede na místa natáčení v okolí hradu. Trasa má tři zastavení a měří zhruba čtyři kilometry. Lidé tady uvidí statek, kde Popelka žila se sestrou Dorou a zlou macechou, podívají se do míst, kde byl ustájený kůň Jurášek a kam chodila Popelka za sovou Rozárkou. Další dvě výstavy věnované Popelce se konají také na zámku Ctěnice (tady výstava začíná 13. října) a v německém Moritzburgu. Všechny potrvají až do 2. března příštího roku. |
Jinak jste prostory předhradí pro natáčení neupravovali?
Chtěli jsme, aby záběry přinesly obraz hospodářství. K určitým změnám jsme tedy přistoupit museli. Část přehradí se stodolami dojmem velkého dvora působila, bylo to nenatřené. Tady i celý film začíná, Popelka na dvoře zametá. Tmavá zeď hradu, v níž jsou prázdná okna, jsme filmově zabydleli přistavěním dřevěného ochozu, z něhož vedly schody dolů. Do oken se vsadily okenice a do jednoho z krajních dveře. Když je ale statkářka otevřela, museli jsme záběr ustřihnout. Za ní se objevila díra, za nimi nebylo nic. Brána je také příliš daleko, proto jsme přistavěli novou, která je blíže. To byly veškeré úpravy. K tomu jsme už jen postavili žebřiňák a holubník. Interiér jsme natočili už v Německu.
Jezdíte na Švihov často?
Pokud se tady něco pořádá, vždycky se účastním. Nedávno jsem tady byl na celostátním srazu skautů. Kolikrát sem přijedu ještě letos, nevím. Vracím se rád, okamžitě se mi vynořují vzpomínky na všechny, kteří se mnou spolupracovali a kteří mezitím "stihli" zemřít, už nejsou mezi námi. A je jich poměrně hodně.
Jaké máte vzpomínky na samotné natáčení?
Člověk na něj vždycky vzpomíná s ohledem na to, jak se vše dařilo. Jaké byly okolnosti, počasí, jaké lidi si člověk vybral jako spolupracovníky. Já jsem v tomhle ohledu měl ne šťastnou ruku, ale šťastnou chvíli, poněvadž z herců měli všichni volno a mohli. Stane se, že vám herec odřekne jen proto, že hraje denně představení v divadle. Libuška Šafránková třeba už v té době hrála v divadle. Když jsme točili v Berlíně, ona prakticky každý den po natáčení sedala na letadlo a letěla odehrát představení do Prahy.
Výstava o Popelce |
Prvním ranním letadlem, asi v pět hodin, letěla zpět, převlékla se do kostýmu a před kameru. Ta měla doopravdy štvanici. Jinak bylo natáčení idylické, ve správný okamžik nám napadl ten nutný sníh. Sám jsem si vymyslel, že se příběh bude odehrávat v zimě, i když původně to bylo psané jako letní film. Měli jsme tedy zimní kulisu se vším všudy. Domů jsme chodili značně promrzlí. Museli jsme prosit v hotelu, aby, než se vrátíme z natáčení, roztopili pořádně kotel.
Na natáčení jaké scény rád vzpomínáte?
Věděl jsem, že i když točím pohádku, potřebuju, aby v ní bylo i něco veselejšího, aby byla příležitost se zasmát. Upoutá to pozornost publika. Vsadil jsem tedy na tři osvědčené komiky, Vladimíra Menšíka, který hrál pacholka Vincka, Helena Růžičková, která ztvárnila žádostivou tanečnici a Honzu Libíčka jako preceptora. A vyplatilo se. Když jsme točili scénu na bále, Helena Růžičková, které jsme nechali udělat ještě hodně odlišný kostým, to zahrála perfektně. Když si jde princ vybrat tanečnici, náhodou se zastaví před Dorou a málem se před ní ukloní, vklouzne mezi ně robustní Helena a prince si "čapne" pro sebe. Když jsme scénu rozehráli, vzal jsem si Helenu stranou a řekl jsem si, že ještě něco přidáme. Řekl jsem jí, ať se po druhé taneční otočce podívá ke kameře, já jí mávnu a ona ať toho Pavla "čapne" jako pytel cementu a nese si ho domů. Pavlovi jsme nic neřekli a on v osudný okamžik zůstal nakročený, ztuhnul a díval se po mně s patřičně vytřeštěným pohledem, jestli zařvu stop, když to není ve scénáři. Zatímco všechny záběry se točí dvakrát až třikrát, tenhle jsme opakovat nemuseli. Podruhé už by se to tak nepovedlo.
Čekali jste, že bude mít Popelka takový úspěch?
Pohádky mají tu výhodu, že mají dlouhou životnost. Pořád dorůstají další děti, pohádky se mohou, pokud se jen trošku povedou, promítat pořád dokola. O tom svědčí i Popelka, která sbírala různé ceny po světě. Tu poslední dostala až někdy v roce 1980, řadu let po pražské premiéře.
