Začalo to holínkami. Velmi dobrý nápad: ukázali jsme, že jsme vtipní a nad věcí. To se cení. Ale jestli si myslíte, že o holínkách "mluvil celý svět", padli z toho na zadek v New York Times, BBC a jinde, jak se u nás blouznilo, pusťte to z hlavy. Trochu jsem si to prošmejdil: "nadšení" NYT se odehrálo jednou vedlejší větou přesně v půlce zprávy o oblečení olympioniků.
A tak to šlo dál a dál. I zbytek byly jednovětné poznámky tu i onde. Byly vytrženy z kontextu, kde byly jen zmínkami, a dány dohromady a opatřeny titulkem, jak jsme zaujali celý svět, vyvolaly dojem, jako bychom odpálili bombu.
Byla jedna výjimka: mladá redaktorka listu Guardian se musela bavit, pokud se dozvěděla, že její sloupek tiskla česká média, protože za holínky navrhla zlatou za nejlepší oblečení. Mimochodem, od jiných britských novin, Daily Telegraphu, jsme dostali stříbrnou v kategorii tří nejhorších.
Podstatné ale je, proč nás tak vzrušuje, co si o nás ostatní myslí. Odpověď mám z knížky Mladí lvi od Irwinga Shawa. Mladičký voják se dychtivě zeptá o pár let staršího velitele: "Jaký jsem?" A on si pomyslí: "Je ještě nevyzrálé dítě, dospělý se takhle neptá."
Možná ano. Bylo to znát v případě upalování Šebrleho a Kreuzigera. Úroveň člověka nedokazuje jen to, že jakžtakž zvládne vidličku, ale i to, že nepořvává na sportovce, když se mu znelíbí, jako kočí na své voly.
Když Šebrle vozil medaile, byl bůh, teď to měl prý zabalit předem, aby pustil mladšího, přestože se kvalifikoval a jako olympijský vítěz se chtěl rozloučit na olympiádě. Kdyby byl takový, jak teď mnozí chtěli, nikdy by zlatou nevyhrál. Právě dav, který ho vzýval nejvíc, teď řval: "Jel se tam jen nažrat." Tak to chodí.
A pak je tady ta nečekaná zuřivost, že v televizi říkají Williamsová. Mně osobně je skoro jedno, zda tam bude -ová, ale nerozumím, jak řeknu, že jsem Serenu trefil míčem. Trefil jsem Williams? A co tátu? Trefil jsem Williamse? To je divné, ne?
A divím se, že ti, kteří říkají, že v žebříčku WTA není žádná Williamsová, ale Williams, si nevšimli, že hry se nekonaly v Londýně, nýbrž ve městě, které se jmenuje London, a v zemi jménem Britain. Opět: nevyzrálost se pozná podle toho, že se přehánějí umělé, bezvýznamné problémy.
A to je vše. Jinak vám samozřejmě přeju kvalitní společné zážitky s prostředkem na zkvalitnění erekce. Tahle slova znáte, provázela vás i vaše děti (!) celou olympiádu na veřejnoprávní televizi (!), kromě jiného pár vteřin po vítězství Svobody v moderním pětiboji. Myslíte, že v normální zemi by to bylo normální?
Jak říkám: ty hry byly fakt dobré, abychom viděli, jak na tom jsme.
