Obchody, restaurace, luxusní byty, místo, kde se lidé potkávají v městské ulici dlážděné mramorem jako v chrámu nebo v paláci, to vše pod nejvyšší skleněnou kupolí v Evropě…
Taková měla být pasáž Umberta I. v Neapoli, kterou postavili v letech 1887 až 1891 v místech, kde několik let předtím vypukla děsivá epidemie cholery. Město nechalo čtvrť s příšernými hygienickými podmínkami strhnout a místo ní postavit impozantní krytou pasáž s pěti vchody. Dobrý úmysl se povedl jen zčásti.
Příběhu neapolské galerie se věnuje další epizoda z francouzského dokumentárního cyklu Architektura (ČT2 v sobotu 7. července v 11.15).
Inspirací pro neapolskou galerii Umberta I. se stala slavná galerii Viktora Emanuela v Miláně, postavená o 25 let dříve.
Jak se kuchá město
Stržení celé čtvrti, toto "vykuchání města", jak se tehdy říkalo, představovalo pro tehdejší buržoazii velkou šanci vytvořit něco moderního a zároveň monumentálního.
Architekt Emanuele Rocco, hlavní tvůrce komplexu, procestoval celou Evropu, ale nakonec se nechal inspirovat slavnou milánskou galerií Viktora Emanuela, postavenou o 25 let dříve.
Navrhl galerii ve tvaru kříže, jejíž ulice kryje impozantní skleněná střecha a dóm z oceli a skla vyztužený 16 kovovými žebry, nápadně se vymykající měřítku a celkovému vzhledu starého města.
Pod ním se skrývá jeden z největších vynálezů architektury 19. století, ulice nového typu, procházející blokem domů, vyhrazená pouze chodcům a chráněná skleněnou střechou.
V Itálii se používá výraz "la galleria", ve Francii pasáž, toto označení převzala i čeština. Pasáže se poprvé objevily v Paříži počátkem 19. století, ale ve skromných rozměrech. Umbertova galerie se naopak měla stát obrovským městským centrem, nejlepší adresou v Neapoli, kde nechyběly luxusní byty, obchody, restaurace, kanceláře i divadlo. Lidé tu měli bydlet, bavit se i pracovat.
Jenže pokud jde o byty, záměr se nezdařil. Ty, jejichž okna vedou do galerie, trpěla hlukem z ní (odražený zvuk v prostoru plném skla je hodně hlasitý a nepříjemný), chyběla jim obloha. Proto se mnohé vůbec neprodaly a stavební podnikatel nakonec zkrachoval. Dnes většina původních bytů slouží jako kanceláře a ateliéry.
Neapol mohla být ovšem nakonec ráda, že galerie má svou proslulou vysokou prosklenou střechu. Vyrobila ji místní firma, která se specializovala na nádražní zastřešení. Navzdory svým rozměrům působí střecha lehce a transparentně.
Dóm pasáže se vypíná do výšky 56 metrů, je nejvyšší krytou pasáží v Evropě.
Přesto je na tehdejší dobu postavená a na stavbě zakotvená zastaralým způsobem. Městská rada se totiž bála, že nebude mít dost financí, v takovém případě by se galerie nezastřešila.
Proto místo toho, aby byla celá pasáž propojená kovovou konstrukcí, jak bylo tehdy už zvykem, budovy se postavily postaru, ocelové nosníky skleněné střechy se pak na kamennou stavbu pouze položily.
Vznikl tak paradox: zatímco domy tvořící komplex galerie patřily soukromému investorovi (tehdy se používal výraz promotér), střecha byla majetkem města. Bez ní by však celá galerie pozbyla svůj smysl a význam pro město.
Kovovou konstrukci střechy vyrobila neapolská firma, která se specializovala na výrobu nádražních konstrukcí.
Střecha nakonec poskytla promotérovi důvod ke stížnostem: vinil město z její špatné údržby, protože střecha na řadě míst protékala, což následně ničilo mramor a znehodnocovalo jeho investici. Navíc se zastřešená galerie stala zejména v noci útočištěm tuláků. To způsobilo pokles cen a přispělo ke krachu investora.
