Nebude-li tato vláda, bude jiná, stejně se na způsobu vládnutí nic nezmění. Skoná-li víc než stoletý fotbalový klenot Slavia, měl by být vyhlášen státní smutek. Stejně, jako kdyby se to někdy týkalo Sparty.
Slavia hlubokou krizi prožívala už začátkem 60. let. Po systematické devastaci klubu komunistickým režimem sestoupila dvakrát krátce po sobě (celkově potřetí) do druhé ligy. Sestup v roce 1963 měl přitom dramatické pokračování. Tehdejší druhá liga se hrála ve třech skupinách po čtrnácti mužstvech, ale slávisté skončili v jedné z nich až osmí! Hrozilo, že pokud by se nezachránili ani v této soutěži (a nebylo k tomu tak daleko), patrně by klub zanikl.
Ve výboru zadluženého fotbalového oddílu tehdy působili nejen oddaní slávisté, ale i lidé z patronátního závodu, kteří neměli zkušenosti, schopnosti ani snahu něco změnit. Hráči byli na cestě ze Slavie. Přitom mužstvo naopak potřebovalo posílit, aby mohlo pomýšlet na návrat do první ligy.
Když se k tomu v létě 1964 neměl fotbalový oddíl, vzali to – i za cenu velké roztržky s částí funkcionářů – do rukou skalní fanoušci z řad umělců v čele se spisovatelem Pavlem Hanušem, hercem Martinem Růžkem, hercem a malířem Milošem Nesvadbou a dalšími, kteří založili Odbor přátel Slavie. Během pěti dnů, které zbývaly do konce přestupního termínu, získali aspoň dva kvalitní hráče: Uldrycha z Motorletu a Šindeláře z Baníku Ostrava.
Finanční prostředky získali díky výnosům z kulturních akcí Odboru přátel a dobrovolným příspěvkům. V zimní přestávce přišly velké posily: technický útočník stříbrné jedenáctky 1962 Kadraba z Kladna, mladé křídlo František Veselý z Dukly a bojovný střelec Píša z Bohemians.
Slavia zažívala velkou renesanci, druhou ligu vyhrála a v následujícím ročníku bojovala až do posledního kola o mistrovský titul – skončila však třetí.
Samozřejmě, doba se změnila, dluhy se počítají ve stovkách milionů. Sbírka po vzoru té padesát let staré by tedy mohla jen nakrátko odvrátit bezprostřední důsledky krize, nikoli situaci trvale vyřešit. Přesto se mohou slávisté ptát: Kde jsou všichni ti vlivní "panáci", kteří na tribuně, ve VIP prostorách a na fotografiích hýřili thymolinovými úsměvy, když se Slavia před dvěma třemi roky ocitala na výsluní?
Nikdo teď nevidí, neslyší – s výjimkou nejvěrnějších, ale nemovitých fanoušků, kteří se v zoufalství organizují, protože nechtějí jen nečinně přihlížet.
Proč je pokladna Slavie prázdná a kdo to zavinil, to by mohli osvětlit bývalí manažeři klubu, pánové Rosen nebo Doležal, ale ti mlčí. Podle dnes platných zákonů nemá veřejnost právo vědět, kdo je majitelem Slavie a kdo zaměstnává hráče – ani hráči sami.
Právě tohle je nejspíš příčinou, proč na trhu není o slavnou značku zájem. Tím spíš, že bývalý majitel klubu ENIC prý míní žalovat Česko kvůli neochránění investic, protože se cítí nelegálně zbaven vlastnických práv.
To jsou jen další z mnoha argumentů neudržitelnosti akcií na doručitele, které umožňují anonymitu vlastníka, podporují nečistý byznys a znevažují celou ekonomiku, nejen fotbal. To však "protikorupční" vládu, kterou momentálně pohlcují politické tance, zřejmě netrápí.
