"... Ležáky mit dem Boden gleichmachen, Männer und Frauen erschiessen und Kinder wegschleppen..." (Ležáky srovnat se zemí, muže a ženy postřílet a děti odvléct) Tak zněl rozkaz, který K. H. Frank vydal v souvislosti s tresty za atentát na Heydricha.
Až do roku 1942 nebyla malá osada mezi Miřeticemi a Včelákovem v rámci tehdejších protektorátních možností nijak zvláštní. Muži většinou pracovali v blízkých lomech, kde dobývali žulu, a ženy si často přivydělávaly prodejem krajek a pomocnými pracemi na polích.
Historie LežákůNázev Ležák patřil mlýnu, tamějšímu potoku a také rybníku nad mlýnem. Až později se Ležáky staly názvem osady. Nejstarším objektem byl mlýn s pilou, poprvé zmíněný v roce 1714. První dva domky byly postavené v roce 1784. V devatenáctém století pak přibyly další domky, celkem stálo v obci pouze devět stavení včetně mlýna. Kvůli spolupráci několika ležáckých obyvatel se skupinou Silver A a ukryté vysílačce Libuši nařídil K. H. Frank srovnání této osady se zemí. 24. 6. 1942 odvezli Němci ležácké obyvatele do Pardubic, dospělé popravili, děti skončily v polské Lodži. |
Výsadek skupiny Silver A koncem roku 1941 změnil životy všem ležáckým obyvatelům. A přitom značná část místních až do poslední chvíle vůbec nevěděla, proč je vlastně Němci zatkli.
Jedním z nejdůležitějších úkolů po výsadku skupiny Silver A, kterou tvořili Alfred Bartoš, Josef Valčík a Jiří Potůček, bylo co nejdřív navázat radiové spojení s Londýnem. Proto museli najít vhodné místo, odkud by vysílačka Libuše mohla vysílat.
Padaly různé návrhy - například Franklova pila v Čachnově nebo statek v Barchově. Bývalý poručík československé armády a později správce lomu Hluboká u Dachova ale přišel s nápadem ukrýt vysílačku právě v tomto lomu, respektive v jeho strojovně.
Potůček vysílal z lomu několik měsíců
A odtud se 16. ledna 1942 Potůček vysílačkou poprvé spojil s Londýnem. Od té doby vysílal pravidelně až do jara, kdy odborníci na zaměřování rádiových vln podali na pardubickém gestapu zprávu, že někde v trojúhelníku mezi městy Chrudim, Hlinsko a Seč je schovaná vysílačka, která intenzivně vysílá.
Po několikerém stěhování, kdy se Libuše na chvíli ocitla v Pardubicích, Mněticích nebo v rybářské výzkumné stanici na Sádkách u Bohdanče, se Potůček i s vysílačkou vrátil zpět do lomu.
Ne nadlouho, když mu v dubnu nabídl mlynář Jindřich Švanda ubytování v ležáckém mlýně, nejprve se tam nastěhoval Potůček a až po atentátu na Heydricha ukryl ve mlýně i vysílačku.
"...v ležáckém mlýně se děje něco podivného, poslouchá se tam cizí rozhlas a v poslední době tam skládali zaměstnanci lomu Hluboká u Dachova nějaké bedny z nákladního auta firmy Vaško...," Tak sice znělo udání, ale Němci mu nepřikládali velký význam, mysleli, že se ve mlýně mele načerno.
Jenomže 16. června se dobrovolně na pražském gestapu přihlásil Karel Čurda, člen paraskupiny Out Distance. A po jeho výslechu se rozjelo hromadné zatýkání.
Potůček i s vysílačkou sice stačil ležácký mlýn opustit, ale všichni jeho spolupracovníci - mlynář Švanda i jeho rodina, Jindřich Vaško i s manželkou a mnozí další skončili v Pardubicích na gestapu.
Jeho šéf Gerhard Clages požadoval v Praze nejtvrdší potrestání všech ležáckých obyvatel, protože "...při výslechu vyšlo najevo, že obyvatelé osady o přítomnosti neznámého člověka s vysílačkou věděli."
24. června obec obklíčili Němci, pečlivě překontrolovali policejní přihlášky a poté 33 dospělých a 13 dětí odvezli policejními autobusy do Pardubic na Zámeček.
Děti později přemístili do Prahy a Lodže, ženy a muže popravili. Stavení v Ležákách Němci vyrabovali a pak zapálili.
Po válce už vesnici nikdo neobnovil. Na místě vypálených domů vznikly nejprve jednoduché kamenné pomníky se jmény jednotlivých rodin.
Později bylo pietní místo upravováno podle návrhů architekta Ladislava Žáka. 16. června 1999 byly Ležáky prohlášeny národní kulturní památkou.
