Když jste tentokrát ležela celá zmatená na ledu, nezapochybovala jste, zda vůbec nastoupíte?
Jen na chvíli. Říkala jsem si: to není možný, že se mi stane zrovna tohle! Bála jsem se pak, jestli to moje záda vydrží. Protože při pětce jsou zdravá záda hodně potřeba, ke konci závodu dost bolí, jak je člověk ohnutý a zabírá. Ale dopadlo to dobře, což je nejdůležitější.
Srážka s Japonkou |
Nevím. Nikdo nechce prohrát. Když jsem hrála jako malá basketbal a prohrávaly jsme třeba o 20 košů, taky jsem pořád věřila, že to přemůžeme, že můžeme vyhrát.
Už jste Hozumiové odpustila?
Jasně. Říkala jsem jí, ať si z toho nic nedělá, že se to stane. Omlouvala se mi hned po pádu a pak ještě asi třikrát. Určitě ji moc mrzelo, že jsem to zrovna já, je kamarádka. Loni na mistrovství světa v Naganu stála u mantinelu a fandila mi.
Trenér Novák na vás dnes při závodě křičel, ať si zbytečně neprodlužujete zatáčky. Prý jste mohla jet technicky ještě lépe, a tím pádem rychleji.
Asi jo. Ale měla jsem strach, že se mi může stát totéž jako včera Kristině Grovesové na patnáctistovce. Při nájezdu do zatáčky jí odlítla část špuntu a o maličký kousek přejela čáru. Vyhrála sice jasně, o vteřinu, ale stejně ji diskvalifikovali. Strašně jsem se bála, abych nedopadla stejně. Proto jsem raději najížděla zatáčky opatrně, až někde u mantinelu.
Nejprve nemoc, pak porážka o sedm setin, pád na startu a nakonec zlato. Bláznivější týden jste s rychlobruslením ještě neprožila, že?
Aspoň vidíte, že se může přihodit cokoliv – a já na to musím být připravená. I když doufám, že při olympiádě v téhle hale nebudu nemocná ani mě nikdo nesrazí.
