Při vyslovení jména Baťa se okamžitě vybaví moderní architektura města Zlín, moderní řetězce prodejen obuvi po celé Republice československé, vybaví se obrovský hospodářský rozvoj zaostalého zlínského kraje, vybaví se úspěšná expanze baťovců do světa, vybaví se racionální velkovýroba, vybaví se služba veřejnosti jako úkol podnikatele.
Firma Baťa jasně artikulovala předěl mezi devatenáctým stoletím rakousko-uherských deček a galantnosti a dvacátým stoletím racionality, demokracie a technického pokroku. Ale dvacáté století si nakonec vybralo jinou cestu – cestu totality a násilí.
Baťovy závody v Československu byly zestátněny, postupně zničeny a firma Baťa se pro komunistickou vládu stala symbolem zla, v ideologickém žargonu symbolem vykořisťování pracujících. Baťa zmizel z české mapy, ale na mapě světa zůstala a dodnes existuje firma Bata, impérium, na které narazíte kdekoliv na planetě.
Komunistickou agresí firma Baťa utrpěla, ale mnohem víc utrpěly české země, jejich obyvatelstvo a jeho nohy. Režim tvrdil, že ničí vykořisťovatele, ale zničil bohatou prosperující firmu, aby se sám stal neprosperujícím vykořisťovatelem. Baťu nahradil Svit, Jas, či jak se ty postupně chátrající továrny, které produkovaly stále nesmyslnější boty, jmenovaly.
Dobře placené dělníky nahradili špatně placenými, výrobu obuvi, která se nacházela na technologické špici světa, nahradil režim výrobou obuvi z technologického chvostu. A příměr nejviditelnější: místo cihlových "baťovských" domků v zeleni začaly růst paneláky.
Ničitelský pud komunistického režimu byl zvláštní: ubližoval nakonec i sobě, svým lidem, dělníkům, jimiž se ustavičně zaklínal, zejména.
Rodina Baťů nebyla pochopitelně sama, na moderní tváři první republiky se podílelo mnoho dalších podnikatelských rodů a rodin. Zatímco o životě básníků a literátů, mnohdy i mizerných, se učí děti ve školách, na budovatelskou roli českých průmyslníků se zapomíná. Přitom obojí patří k paměti národa: básnění i podnikání.
Čtyřicetiletá rudá vichřice podnikatelskou sféru vybila možná víc než sféru básnickou. A možná, že toto byl nejhorší zločin komunismu: zničil kulturu práce a podnikání. Práci, matku pokroku, neustále opěvovali, pracující člověk jim zněl hrdě, ať byl z dolů nebo od soustruhu.
Skutečnost byla bohužel jiná: české hospodářství upadalo a mizelo z povědomí hospodářského světa. Pomalu už dvacet let se z tohoto úpadku hrabe ven, s potížemi, které komunisty rozveselují, jako by oni nebyli pachateli toho úpadku.
Osudy baťovského klanu mohou sloužit českým podnikatelům jako povzbuzení: jde to. Jde to i z ničeho, od začátku, jde to od plátěných laptí pro armádu, jde to z malé kůlny za městem až ke světovému impériu. Potřebuje to jediné: pochopit, že podnikání je služba veřejnosti. Tu službu baťovci uměli dokonale.
