Samotná cesta je výživná. Neustálé policejní kontroly, štrúdly přetížených čadících náklaďáků vířících oblaka prachu, silnice plné nenadálých děr a výmolů. V některých oblastech jsou po povolebních nepokojích rozbořené a vypálené celé vesnice, na černých základech bývalých domů stojí nové provizorní chatrče a stánky.
Uprostřed kopců pokrytých čajovými keříky leží městečko Itibo, sídlo české nemocnice.
Šplháme rozbitou polňačkou do vrchu, až konečně vjíždíme na travnatou obecní náves. Cedule zapíchnutá do země hrdě hlásá „Itibo town“. Okusuje ji kráva, která po sobě následně zanechává na návsi poctivé lejno.
Poměrně výstižná metafora.
Náves tvoří obdélníkový travnatý plac velikosti fotbalového hřiště. Lemují ho prosté hliněné domky a všelijaké krámky a provozovny, stlučené z vlnitého plechu.
Jsou tu dvě skromná pohostinství, několik chudě zásobených kiosků, krejčí, truhlář, takzvaný „computer store“, kde prodávají třeba tužkové baterky, a také kůlna vznosně zvaná „hair salon“.
Uprostřed návsi je malé tržiště, kde posedávají ženy a prodávají, co se prodat dá. Pár rajčat, trs banánů, malé hromádky dalších tropických plodů.
Jednu stranu náměstí zabírá úpravný areál nemocnice. Čerstvě natřené střechy barvy nemocniční zeleni, čistě bílé stěny domků a úpravná zahrada kontrastují s celkovou ušmudlaností obce.
Kolem našeho auta je okamžitě hrozen černoušků, kteří jeden přes druhého křičí „Mzungu, mzungu!“, což ve svahilštině znamená běloch. Bílý muž je tu pořád rarita.
Jediný bílý muž, kterého zná jménem celý širý kraj, je koordinátor projektu Aleš Bárta. Místní polňačky brázdí s obrovským bílým teréňákem osázeným majáky, který slouží coby ambulanční vůz.
Když se blíží impozantní ambulance, sbíhají se k cestě výskající tlupy dětí od prcků až po výrostky a sápou se na auto v očekávání bonbónu nebo plyšové hračky.
Caparti, kteří dostanou plyšáka, se zajíkají radostí. Někteří hračky v životě neviděli a mají z nich nefalšovanou hrůzu. Není to žádná potupa.
Když Aleš bafnul s velkým plyšovým tygrem na dvoumetrového nočního strážce Sabrona, vypadalo to, že bude mít leknutím v kalhotách. Někdy dospělí dětem hračky zabaví – a pak můžete vidět partu postarších pánů, jak si rozjíveně hrají s plastovou mrkací panenkou.
Česká nemocnice v Itibu funguje především jako porodnice, ovšem je tu i nepřetržitá pohotovost, kde se řeší celá škála zranění a nemocí. Od malárie přes popáleniny nebo zlomeniny až po různé svérázné případy tropické medicíny.
Spádová oblast je na kilometry daleko, nemocné sem většinou příbuzní z nepřístupných kopců tahají na hřbetě nebo vozí na klasických stavebních kolečkách.
Dvacet čtyři hodin je pacientům k dispozici zkušená černá sestra Elizabeth, která v areálu bydlí. Když jde o těžší případ, volá se Aleš.
Zapeklité případy se konzultují po mailu a telefonu s českými odborníky. Pacienti tu mají takový servis, o kterém se jim ve státních zdravotnických zařízeních může jenom zdát.
Fungování státních nemocnic ostatně připomíná středověké praktiky. I kdyby ubožák měl za chvíli vydechnout naposledy, musí nejprve vysázet na stůl poplatek, aby se s ním někdo začal vůbec bavit.
Tvrdě se platí za každý lék nebo injekci. Na ty vám doktor vypíše papír a musíte si je jít sami koupit. Že nejste schopni stát na vlastních nohách, natož chodit, to nikoho nezajímá.
Když se Aleš přiřítil do státní nemocnice s mužem, kterého soused posekal mačetou, ze kterého crčela krev a který byl ve stavu na několikahodinovou operaci, štítila se ho místní nóblová lékařka v kostýmku a na vysokých podpatcích vůbec dotknout.
Až když český zdravotník spustil humbuk, milostivě zraněnému uvolnili jedno lůžko v přeplněných pokojích. Žádné šití, žádná operace, ať se z toho chudák vylíže. Lidský život tu nemá nijak závratnou cenu.
Ještěže mají odolní domorodci překvapivě tuhý kořínek. Babka, kterou zle nabrala na rohy kráva, nejprve vypadala, že se nedožije svítání. Když přišel Aleš ráno na kontrolu, babka už vysedávala na lavičce a pomalu se chystala na mnohakilomerovou cestu domů.
Rodičky mají sotva po porodu a už se sbírají, že půjdou zpět do kopců.
Dobrá vůle pomáhat a léčit se často tluče s chápáním a mentalitou domorodců. Třeba výchova a vzdělání o pohlavních nemocech je pověstné házení hrachu na stěnu.
Když do Itiba přijeli Japonci se vzdělávacím představením o používání ochrany a rozdávali vzorky, hrály si následně všechny děti několik dní na návsi s nafouklými kondomy.
Pohlavní nemoci, AIDS počínaje a kapavkou konče, v kraji stále bují. HIV pozitivních je kolem patnácti procent zdejších lidí.
I přes nechápavost a laxnost domorodců, nezájem státu, těžce zdolatelnou byrokracii a plejádu každodenních drobných problémů nemocnice v Itibu funguje a rozvíjí se.
Dokonce i když hlava zařízení Aleš Bárta odjede zpět do Česka a nechá na místě jen místní personál. Což není běžný případ. Spousta humanitárních projektů zkrachuje právě v tom okamžiku, když se zařízení po startu předá do rukou místním.
Česká nemocnice v Itibu je prostě příkladný úspěšný projekt, se kterým přišly do kraje služby, o kterých neměli domorodci ani tušení.
V nejbližší době by sem měli začít jezdit i mladí čeští medici, přibude zubní ambulance.
Zvlášť na zubaře se místní moc těší.
Když jdu na obchůzku po návsi, myslí si obyvatelé, že já jsem ta dlouho očekávaná spása jejich chrupu, a radostně na mě otevírají ústní dutiny v různém stavu zanedbanosti.
Nakonec ani tak nevadí, že zubař nejsem. Stačí, že jsem bílý. Nestíhám se probírat nabídkami dcer vhodných k sňatku… levně, za pár krav a nějaké ty kozy mohou být moje.
No, třeba bych se neměl špatně. Ženy jsou tu zvyklé dřít, tahat vodu, rodit děti, okopávat pole, poslouchat muže na slovo.
Pánové jsou přeborníci v umění zevlovat v nálevnách nebo se válet v trávě u cesty s kusem slámy v koutku úst. Případně mít nějakou veledůležitou funkci.
Každý druhý muž je tu něčeho ředitel, boss nebo dokonce prezident. A vůbec nevadí, že bydlí v chýších z hlíny a náměstí mají zakydané kravinci.
Ať už se věci mají a tváří jakkoliv, faktem je, že příjmy většiny místních rodin se pohybují kolem pěti set korun na měsíc a kraj žije v těžké chudobě.
Bonbón a sušenka od Aleše jsou pro děti jediná změna od mazlavé kukuřičné kaše zvané ugali.
A česká nemocnice připomíná v bídou sužovaném kraji maják v bouři. Se všemi pozitivy a negativy, které z toho plynou.
