Moje dovolená loni v Turecku v hotelovém městečku Öludeniz (nedaleko Fethiye) v oblasti Dalamán se zdála být tou klasickou odpočinkovou až nudnou do té doby, než jsem na pláži nedaleko hotelu zvedl hlavu k nebi.
Okamžitě mě uchvátil pohled na desítky pestrobarevných paraglidingových křídel se dvěma lidmi na konci lanek, ladně kroužících v kilometrových výškách a individuálně směřujících do různých vzdáleností od břehu nebo zase tvořících skupinové obrazce ještě nad pevninou.
To musím vyzkoušet!
Okamžitě jsem se pro tuto atrakci nadchnul a začal zkoumat, jak se k ní co nejdříve dostat. Obešel jsem pár stánků, které lákaly nabídkou paraglidingu, poptal se po ceně a dalších podmínkách.
Zaujala mě především firma Reaction, která se jevila nejprofesionálnější, ale bohužel také patřila v městečku mezi nejdražší. Nicméně poté, co jsem na ni dostal od našeho delegáta ty nejlepší reference, jsem se rozhodl, že nebudu litovat pár euro navíc a „půjdu do toho“ s nimi.
Během chvíle mi vysvětlili, co let obnáší (nepotřebujete prakticky nic kromě pevné obuvi a teplejšího sportovního oblečení…a pochopitelně foťáku či kamery, protože takový zážitek si zaslouží pořádně zaznamenat). Celá akce bude trvat nějaké dvě hodiny, start džípem v šest ráno z pláže.
Čím víc se let blíží, tím víc se těším.
Ráno mě budí mobil v příšerně časnou hodinu, ale vůbec mi to není líto. Jen už abych byl na pláži a startovali jsme na horu Daga Bab (2000 metrů nad mořem, ale létá se i z poloviny kopce za nižší sumu), z níž poletíme.
Jízda smrti do dvou tisíc
Vyráží nás kromě řidiče osm lidí. Čtyři instruktoři, čtyři turisté. Všichni usměvaví, evidentně vyspalí do růžova. Auto, do kterého si sedáme, očividně hodně pamatuje.
Starý terénní vůz – nebo spíše náklaďáček – je vylepšený o konstrukci kolem korby, na které sedíme proti sobě na dvou lavicích. Čeká nás nejprve výjezd na kopec, který působí jako adrenalinový předkrm.
Zatímco první půlhodinu jedeme po normální silnici – tedy chvílemi spíše po takové upravené lesní cestě – další půlhodinu ostře stoupáme po kamenitých stezkách. Vyhýbáme se těm největším balvanům, menší kameny s hlasitým rumplováním přejíždíme.
Úsměvy se z tváří turistů dávno vytratily, instruktoři paraglidingu si z nás dělají legraci, že tohle ještě nic není, bude prý hůř.
Dramatický pocit z cesty se ještě vyhrocuje tím, že jedeme notný kus cesty podél příkrého srázu (pod námi je více než stometrová hloubka).
Adrenalin si „užívá“ především mladý pár turistů, který sedí ke srázu zády. Především dívka z tohoto páru vypadá doslova vyděšeně, hlavu schovává do rukou, krčí se, má barvu lehce do zelena.
Po hodinové jízdě, po které obdivuji řidiče, že má nervy na to, absolvovat ji každý den několikrát, parkujeme těsně pod vrcholem hory.
Je nádherné slunné ráno, fouká jen lehounký vánek.
Kolem sebe vidím hloubku, kterou musíme při našem letu překonat.
Strach nemá v mé hlavě místo, naprosto ho vytlačilo těšení se na blížící se zážitek. Instruktoři rozbalují křídla a připravují sedáky, v nichž jim v podstatě na jejich břiše poletíme.
Dostávám na hlavu helmu, oblékají mě do sedáku.
Dostávám instrukce: nemám dělat nic jiného, než udělat po nafouknutí křídla a povelu instruktora pár kroků směrem z kopce a pak se posadit do sedáku.
Konečně ve vzduchu
Startujeme. Jen pár rychlých krůčků a už si sedám pohodlně do sedáku, letíme.
Jsem naprosto nadšený. Letíme úplně klidně, tiše.
Ani se mi nechce věřit, že jsme pod paraglidovým křídlem. Ani vítr nefouká. Pohled dolů mi připomíná podhled z letadla. Jen mě tady neuzavírá kabina, neobklopují desítky lidí.
Nohy mám ve vzduchu a pěkně s nimi kývu, abych si užil ten pocit, že hluboko pode mnou nic není.
Instruktor se mě ptá na pocity, na to, zda je mi dobře. Vtipkuji, že lépe mi už dlouho nebylo.
Opisujeme ve vzduchu velké kruhy nad horami, nad městečkem.
Kochám se pohledem na tu směsici hotelů, desítky modrých bazénů. Blížíme se nad moře.
Pohled na lagunu je naprosto úchvatný. Mám pocit, že zavařím foťák. Letíme v závěsu za druhým křídlem, kousek nad ním. Pak se na něj ze shora přilepíme a já mu chvíli ťapu botami po křídle.
Twister umí zahýbat vnitřnostmi
A pak přišla ta horší část letu – vlastně ta nejhorší a současně nejlepší: Instruktor se mě ptá, zda chci zkusit twister.
Nevím, co to je, ale nadšeně odpovídám, že ano, ať je to cokoli.
V mžiku se stáčíme do několika prudkých vývrtek, přitom prudce klesáme dolů. Přestávám mít pojem o prostoru a nadšeně křičím.
Nicméně nadšení mi dlouho nevydrželo. Žaludek zahlásil, že atrakce již bylo dost. Naštěstí se vracíme k původnímu letu a kýveme se lehounce ze strany na stranu.
Pak se pomaličku blížíme od moře zpět nad pláž, čeká nás přistání. Mrzí mě, že let nebyl ještě delší. Půlhodina byla fajn, ale ještě bych si klidně dal přídavek.
Místo toho jdeme neúprosně dolů, až naprosto jemně přistáváme bez jakéhokoli nárazu na písek pláže.
Kolem stojí mí známí a fotí mě, ptají se na zážitky. Já se soukám ze sedáku a helmy. Podávám si ruku s instruktorem a děkuji mu za úžasný zážitek.
Jak úžasný byl asi pro jinou turistku, která po přistání sedí ještě 10 minut na pláží, je zelená jak sedma a už pomalu nemá co zvracet?
Holt, let je pro každého, ale takový paraglidový twister už ne.
Tip a rady:
- ceny za let se pohybují od 45 do 80 euro za osobu, vyplatí se připlatit
- výrazně nízká cena signalizuje nějaký nedostatek ve službě (chybějící pojištění, nejistota, zda vůbec poletíte, let z menší výšky – a tedy kratší)
- nebojte se o ceně smlouvat, možná se vám podaří pár euro ušetřit
- normální let z 2000 metrů by měl trvat v lokalitě, o které článek pojednává, cca 30 minut
- zjistěte si od místních nebo delegáta informace o vybrané společnosti, která tandemové paraglidingové lety pořádá, ať nekupujete zajíce v pytli
- nenechte se zlákat první nabídkou neodbytných Turků u stánků se zážitky
- před letem příliš nejezte, mohli byste toho litovat už během letu
