Zprávy o tom, že CIA vozí vězně do zahraničí, aby je tam mohla podrobit mučení, se objevily už v březnu. Tehdy s nimi přišla stanice ABC. - více zde
Listu The New York Times se ovšem podařilo získat letové záznamy dvou strojů, které tajná služba k přepravě měla používat - Boeingu 737 a Gulfstreamu. Oba letouny mířily v letech 2002 až 2003 několikrát do uzbeckého Tašknetu.
Zatímco Gulfstream tam 21. srpna 2003 přiletěl z iráckého Bagdádu, boeing startoval z České republiky, uvádí The New York Times s odvoláním na dokumenty, které má k dispozici.
České úřady o letu nic nevědí
České úřady, které by o postupu CIA mohly být alespoň teoreticky informovány, žádné bližší informace neposkytly. Na ministerstvu zahraničí se dotazu vysmáli, jiné instituce buď případ nechtěly komentovat, anebo o něm neměly informace.
Mluvčí Řízení letového provozu ČR Richard Klíma záznamy o případném letu nemůže poskytnout. "My o takovém letu nemáme žádné informace. Můžeme vyloučit, že by to startovalo z Prahy, Karlových Varů, Brna nebo Ostravy," sdělil Klíma iDNES.
"To je vtip? Na to nebudu reagovat, je to hloupost," odpověděl suverénně mluvčí českého ministerstva zahraničí Vít Kolář. Nepřesvědčil ho ani argument, že kdyby praxe CIA byla reálná, odporovala by dodržování základních lidských práv.
Jan Šubrt z Bezpečnostní informační služby (BIS) prozradil, že už dříve musel odpovídat na dotaz, zda je pravda, že stroje CIA byly podle svých mezinárodních značek zpozorovány na ruzyňském letišti. "S Američany sice spolupracujeme, o tomto ale nic nevíme," ujistil.
Žádné oficiální informace o letu nemá ani vojenská rozvědka. Zdroj z tajných služeb, který si nepřál být jmenován, iDNES nicméně řekl, že i kdyby CIA z Česka skutečně startovala, zřejmě by to nikomu nesdělila.
"Pokud by ti lidé neopustili letadlo, nemusely by se o tom české úřady ani dovědět, protože by vlastně zůstali na svém výsostném území, tedy na půdě USA," vysvětlila mluvčí ministerstva vnitra Radka Kováčová.
Vězně uvařili zaživa
The New York Times poukázal, že ještě na počátku roku 2001 označilo americké ministerstvo zahraničí Uzbekistán za odsouzeníhodnou zemi, kde je mučení ve věznicích běžné. Vládní úředníci se tehdy náramně shodli s ochránci lidských práv.
Jenže neuplynulo asi dvanáct měsíců a vše bylo jinak. Taškent vyšel Washingtonu vstříc a dal mu k dispozici vojenské základny na afghánských hranicích pro boj s Talibanem. Z nepřítele se rázem stal partner v ofenzívě proti terorismu.
Jeden příklad za všechny: Americký list uvádí, že podle Amnesty International byla v roce 2002 v Uzbekistánu odsouzena k šesti letům těžké práce dvaašedesátiletá Fatima Mukhadirová, která napadla vládu kvůli smrti svého syna ve vězení.
Fotografie jeho těla, které analyzovali odborníci na univerzitě ve skotském Glasgow, potvrdily, že Muzafar Avozov byl uvařen zaživa. Jeho věznitelé ho pravděpodobně ponořili do vroucí vody.
O propuštění Mukhadirové usilovaly neziskové organizace v celém světě bez výsledku dva roky. Když se ale v roce 2004 přiblížila návštěva amerického ministra Donalda Rumsfelda v Taškentu, žena byla jako zázrakem osvobozena.
