Má na to právo. Já o ničem takovém nevím, věřte mi.
Už se však asi těžko budete zbavovat podezření, že vás na trenérské místo nevynesly podivné zákulisní tahy.
Jestli mě výkonný výbor svazu opravdu jmenuje, asi nepocítím žádnou radost. Proč bych si měl otevírat lahev vína? Bude to znít hloupě, ale budu se cítit ošizen. Radost možná přijde později.
Řekl jste ošizen?
Být trenérem áčka měl být vrchol kariéry, místo toho teď každý rozhovor začínám slovy o intrikách. Už mě unavuje, že pořád odpovídám na totéž: kdo za mnou stojí, jaké hráče budu preferovat, jestli podlehnu tlaku manažerů. Probůh, jakých tlaků? O žádných nevím. Připadá mi to jen jako hra.
Nechtěl jste po všech těch spekulacích raději své jméno sám stáhnout ze seznamu kandidátů?
Jednu chvíli ano, necítil jsem se dobře. Ale proč bych to měl udělat? Nic špatného jsem neprovedl. Jen jsem se dopustil té věci, že jsem se rozhodl kandidovat.
Když jste kývl, nebyl jste pro mnohé favoritem. Hlavně v tisku.
Nejen v tisku. Slyšel jsem hlasy, že jsem spoluviníkem za nepostup na mistrovství světa, za pokaženou baráž s Belgií. Ano, hlásím se k tomu, nechci se vyzout z toho maléru. Ale pár dní předtím jsem vypadal jako hrdina, co přemohl Bulharsko. Byl jsem vynášený do nebe, zatímco hlavní trenér Chovanec dostal psí hlavu. To bylo nefér, falešné, totální lež. Skoro jsem se červenal. Byl jsem hloupý hrdina.
Titíž lidé vám teď vyčítají, že po Chovancově rezignaci u reprezentace chcete zůstat.
No právě, ale já jsem přece svazový trenér, bral jsem automaticky, že mám za reprezentaci zodpovědnost. Hlavně tenhle pocit mě přesvědčil, abych do toho šel.
Když jste se dozvěděl, že z kandidátů jste zbyl jen vy a Ladislav Škorpil, řekl jste si...
Neřekl...
Vždyť nevíte, co chceme říct.
Tak říkejte.
No musel jste si pomyslet, že teď jste vítězem.
Ne, ne, ne, to odmítám. Podívejte, já mám dvě složky: jedenadvacítku a áčko. Říkám to pragmaticky. Buď pojedu s mladými hrát v únoru přátelák do Portugalska, nebo s reprezentací na turnaj na Kypr.
Co myslíte, kam tedy pojedete?
Pořád mě tlačíte někam, kde nejsem. Jsem kandidát, nic víc. Ani nevím, jaká procedura bude následovat. Osloví mě teď někdo? Dostanu nabídku? Někdo mě přece musí nejdřív oslovit. Nikdy jsem se nikam nehrnul.
Ale i tak musíte o reprezentaci přemýšlet. Čekají teď mužstvo krušné časy?
Ale krušné vůbec ne.
Tedy špatné?
Je blbá nálada, jak říká náš prezident. Fotbal je ale vždy jen úspěch a neúspěch, jiná slova nemám rád, žádné peklo nebo ráj. Je to černobílá hra.
Nekloní se teď mužstvo víc k té černé barvě? Pro Srníčka, Nedvěda, Poborského a možná další třeba skončila reprezentační éra.
Takový pocit tedy nemám. Osmadvacet, třicet let? To pro fotbalistu není žádné stáří. Možná tak mluvili zklamaní po baráži, ale teď to, myslím, nikdo z nich neřekne. Bylo by to příliš silné kafe.
Takže byste počítal se všemi? I s těmi hráči, kterým je vyčítána arogance hvězd?
Nesouhlasím, že jsou to zpupné hvězdy. Nedvěd i další jsou chlapci s jiným cítěním, než třeba hráči jedenadvacítky. To je ale přece logické.
Takže nepotřebují postavit do latě?
Ne, ne. Neměl jsem s tím nikdy potíže. Je jen jiné klima. Před dvěma lety, kdy byly úspěchy, byli přece stejní hráči takřka národním pokladem.
Třeba jsou jiní. Přece se může stát, že je změnila sláva.
Šmicer je stejný, Berger je stejný, Nedvěd taky, Řepka taky. Nechtěl jsem použít slovo kdyby, ale baráž byla ruská ruleta. Kdybychom ubránili standardní situaci v Belgii a Šmicer dal první šanci, psalo by se teď, jak se nároďák v těžkých chvílích dokázal semknout.
Tak co se podle vás musí udělat jinak, aby reprezentace znovu začala vítězit?
A to mám odpovědět z pozice kandidáta? Na to je brzy. Ale dobrá. Jak bych to jen řekl? Musí v ní být víc upřímnosti.
Můžete to rozvést?
Když reprezentuji, nesmí to být falešné. Tým potřebuje větší díl morálky, víc srdce.
To v reprezentaci chybělo?
Neříkám, že to nebylo, ale teď jsou nahoře kluby, ty si diktují, ty jsou hlavní.
Jak byste hráče přesvědčoval, že na stejné úrovni stojí reprezentace?
Sami musí pochopit, že za pár let z nich budou pouze bohatí občané, že si teď musí vychutnat ten cirkus, který kolem fotbalu je. Neříkám, že to necítí, ale... Pořád mě nutíte, abych mluvil jako trenér České republiky. A to já nejsem.
Nejste, ale pravděpodobně za pár hodin budete. Dalo by se třeba v poslední chvíli ucuknout?
To je vyloučené. Mám přece velký díl zodpovědnosti.
Nelimituje vás třeba věk? Vždyť vám bylo dvaašedesát.
S tímhle problém nemám, na věk zapomínám. I tlak mám dobrý, 115 na 80 nebo kolik. Vlastně ráno tělo občas bolí, nebo když jsem nedávno po bouřce musel na chalupě pokácet pět stromů.
Poznáte, kdy skončit?
Znovu mi podsouváte, že vezmu reprezentaci.
To přece není o reprezentaci, ale o vás.
To je pravda, ještě dva nebo čtyři roky chci trénovat, pak by se mi líbilo nějaké místo, kde bych pomáhal někomu mladšímu. Nechci říct nástupci. Je ale pravda, že můj věk mi připomíná hlavně manželka.
Je jízlivá?
Ne to ne, jen už mě nechtěla vidět tak vysoko. Těžce také nese, když si o mě v novinách přečte, že jsem skoro intrikán. To mi pak říká: Máš ty to ještě zapotřebí?
A vy si to neříkáte?
To je nefér otázka. Proč bych si to měl říkat?
To není nefér od nás, jen se ptáme na to, co se v současnosti kolem jmenování reprezentačního trenéra děje.
Však já vím.
Určitě víte i to, že při prvním neúspěchu vám kdekdo ochotně připomene, za jakých okolností jste se trenérem reprezentace stal.
To si uvědomuji, ale kritika by stejně později přišla. Toho se nebojím. Po olympiádě se na mě také snesla spousta výtek, trenéři, kteří mě mohli u jedenadvacítky nahradit, už vystupovali v televizi.
Bojíte se, že to nevyjde?
Ne, to ne, mám jiné pocity než strach.
Ale přece se musíte obávat, že si zkazíte jméno, když s týmem nepostoupíte na mistrovství Evropy nebo světa?
Víte, čím víc se pokoušíte o úspěch, tím víckrát musíte být neúspěšný. To je pravda, které věřím.
