"Dominující osobností na české politické scéně od roku 1989 není Václav Havel, ale Václav Klaus. Václav Klaus nepřebírá jen proklamativní, ale faktickou zodpovědnost," řekl Mečiar.
Zatímco na Slovensku podle bývalého premiéra vládne "model destruktivní politiky", v České republice i po posledních volbách Klaus zvolil "jedinou možnou a rozumnou taktiku ve státním zájmu", tedy stabilizaci jak ústavních institucí, tak politických stran.
"Namísto rozdrobení, které panuje na Slovensku, jež zaostává za Čechy o osm let, než se k tomuto modelu dopracuje, Klaus a Zeman zvolili model stabilizace," říká.
Předseda nejsilnějšího slovenského politického seskupení zejména závidí dohodu o zavedení nového volebního systému, kombinující prvky většinového a poměrného systému a vyžadující od poslance efektivní občanskou podporu nejen v celostátním měřítku, ale i v dané lokalitě. "To považuji za dobré a pozitivní (...), je to model pro budoucnost," říká.
"Pochopitelně je to kompromis, který vyžaduje, aby se částečně přizpůsobili sociální demokraté, částečně ODS, ale zase se vytváří stav, kdy nehrozí vládní či parlamentní krize a předčasné volby. V zárodcích zákonů a ústavy se rodí něco, co zase bude systém stabilizovat. Tato stabilizační funkce je obrovská, ačkoliv není dobře přijímaná hlavně přívrženci menšinových či maličkých seskupení. Ale kam vede opak této cesty? Ať se Češi dobře podívají, co se děje na Slovensku! To je pravý opak dění v ČR. Ve vývoji politických stran bychom mohli být mementem: nedělejte to, co děláme my, ale pokračujte v tom, co jste začali!" nabádá opoziční vůdce s narážkou na rozpad nejsilnějšího vládního seskupení v zemi.
"Jak chcete ukamenovat osobnost v pravém smyslu zakotvenou mezi lidmi, považovanou za člena rodiny?" poznamenává Mečiar v odpovědi na ještě nedávné prognózy "konce mečiarismu" či "konce Klausovy éry". "Nás nevyrobila média, ani zahraniční společnosti, ale vypracovávali jsme se k něčemu jen výsledky vlastní práce." "Nemyslím si, že Klaus dohrál svou roli, naopak v nadcházejícím čase jeho význam pro českou politiku poroste," předvídá bývalý premiér.
Mečiar spřádá plány na předčasné volby
Vůdce slovenské opozice Vladimír Mečiar necelého půldruhého roku po posledním pádu nejenže spřádá plány předčasných voleb, ale zvažuje už i příští dilema, zda se počtvrté vrátí do čela vlády, nebo tentokráte raději zůstane rozhodujícím mužem v pozadí.
"Předčasné volby jsou normální demokratický mechanismus (...). Nastupují v situaci, kdy vládní strany nemohou dále unést odpovědnost a kdy občané jsou nespokojeni s výsledky vládnutí," řekl bývalý ministerský předseda.
Výsledky jeho nástupců prý představují jen "druhý rok hospodářského poklesu, nekončící devalvaci, ztrojnásobení inflace" a hlavně, "každý čtvrtý Slovák je už bez práce", tedy i
s rodinnými příslušníky "1,8 milionu lidí nemá v tomto státu perspektivu".
Více než třípětinová vládní většina v parlamentu je podle opozičního předáka už jen matematická, realita je jiná: koalice premiéra Mikuláše Dzurindy i jednotlivé vládní strany se rozpadají. "Co je spojuje? Strach, že bychom se vrátili k moci a brali je k právní zodpovědnosti," tvrdí.
Situace se podle Mečiara zhoršuje tak rychle, že "ještě před poločasem rozpadu" Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) spouští kampaň za referendum o předčasných volbách. "Nechceme čekat na rozklad v parlamentu, ale jdeme se zeptat lidí, zda jsou spokojeni," říká, byť připouští, že ani jedno referendum na Slovensku dosud neuspělo.
I kdyby plebiscit vyšel a vládní většina v sněmovně dokonce i odhlasovala své rozpuštění, uvěří většina Slováků zase Vladimíru Mečiarovi, podle aktuálních žebříčků nejdůvěryhodnějšímu i zároveň nejméně důvěryhodnému politikovi v zemi?
"Neříkám, zda zase uvěří, ale jsou tu výsledky dvou vlád, které každý zažil sám na sobě. Lidé mají zkušenost s mojí i s touto vládou," odpovídá. "My v HZDS jsme uráženi, nevažováni, kriminalizováni, poplivaní všude, kde se dalo, ale je nás stále víc. Důvěra nám neklesá pod 30 procent, druhá nejsilnější strana má devět procent. Navzdory všemu neslábneme. Čím jsou útoky silnější, tím máme více členů a voličů. Propagandu poslouchá každý, ale výsledky měří svým životem a peněženkou. A vidí, že to jde dolů vodou..."
Navíc Mečiar spoléhá nejen na neúspěch svých soupeřů, ale i na vzestup nových stran Roberta Fica a Ivana Mjartana, těžících ve voličstvu vládních seskupení. Ale i trojnásobný bývalý premiér se cítí frustrován odmítnutím své politiky v posledních volbách: "Udělaly se
historické změny, které na Slovensku po staletí nebyly. Štval jsem se tak, že jsem neznal odpočinek. Začali jsme něco, o čem jsem byl přesvědčen, že bude mít trvalé hodnoty. Ale přišly nové volby a vše je pryč. Kupa práce je znehodnocena. To je hranice mého rozhodování: zda osobně přebírat přímou zodpovědnost, nebo nepřímou přes někoho."
Počtvrté by se Mečiar do čela vlády vrátil jen v případě, že by "vítězství ve volbách bylo tak veliké, že nepřijmout (funkci) by bylo nezodpovědné vůči voličům", nebo že by si krize
vyžadovala, "abych přišel, vyřešil, napravil". "Jde-li o mne osobně, netoužím po moci v státu. Byl jsem premiérem třikrát, zažil jsem všechny historické etapy změn. Poznal jsem velmi mnoho lidí a do jisté míry i důvěrnosti zákulisí světové politiky. Nemyslím si, že má role je jen v tom, že musím za každou cenu být předsedou vlády (...) Nemyslím si, že
se rozhoduje jen v kancelářích předsedů vlád a ministrů."
Nejsem jako Pinochet
Slovenský opoziční vůdce Vladimír Mečiar je rozhořčen: navzdory jeho amnestiím jsou jeho lidé policejně stíháni pro podezření ze spáchání zločinů jako únos prezidentova syna, a dokonce se veřejně debatuje i o tom, zda on sám by mohl být souzen, nebo - vzhledem k zásluhám o samostatné Slovensko - zda je něco takového nemožné.
"To mě uráží," prohlásil Mečiar a odmítl všechny sporné skutky připisované jeho vládě. "Proč tu existuje princip presumpce viny? Proč někdo tvrdí, že to udělal (bývalý ředitel tajné služby) Lexa? Dodnes mu nikdo nic nedokázal!" Mečiarův dlouholetý rival, ministr spravedlnosti Ján Čarnogurský několikrát prohlásil, že bývalého premiéra nelze jako zakladatele státu soudit, a naposledy situaci porovnal i s bývalým chilským diktátorem generálem Augustem Pinochetem.
"Pinochet se dostal k moci tak, že zabil předchozího prezidenta. Byly tam obrovské represe, zmizelo několik tisíc lidí. To se na Slovensku nikdy nestalo. Proto takové porovnání je pro mne urážka," zdůraznil bývalý premiér. Za stejně urážlivé pokládá i tvrzení, že jej nelze soudit kvůli zásluhám o Slovensko. "Odpovídám: kdyby byly skutky, tak je třeba (soudit). Ale skutky nejsou a nedostatek skutků není žádná zásluha," prohlašuje s tím, že mu Čarnogurský dělá "medvědí službu" a "vytváří presumpci viny, kterou chce v důsledku zásluh negovat".
A podezření, která už skoro půldruhého roku zaměstnávají policejní vyšetřovatele? "Za mé vlády se věci zveličovaly, v rozporu s realitou se vytvářela fáma, o fámách se psalo,
vyprávělo, debatovalo (...)," tvrdí bývalý ministerský předseda a rozhořčuje se, že policie prý vytváří specializované týmy s úkolem "najděte cokoliv" na protivníky současné moci.
"Je to hrubá deformace práva a ti lidé na sebe berou obrovskou zodpovědnost. Je to historicky neúnosné. Zaplatí za to," varuje.
Tehdejší velvyslanec USA ale argumentoval i neschopností Mečiarovy vlády řádně vyšetřit únos prezidentova syna či vraždu Róberta Remiáše jako spojky na svědka únosu, když vysvětloval, proč Slovensko na rozdíl od svých sousedů nebylo pozváno do NATO. "Remiášova vražda byla připisována vládě SR, ale dneska vědí, že to bylo účtování v podsvětí," odpovídá Mečiar a zdůrazňuje, že od tehdejší opozice bylo "naprosto nezodpovědné", že čin označila za politickou vraždu, což "nikdy nedokázali".
Pokud jde o amnestii pro neodhalené pachatele únosu, Mečiar dříve tento akt vysvětloval potřebou skoncovat s rozeštváváním společnosti. Teď má další vysvětlení: Před volbami v roce 1998 měl obavu ze spáchání dalších vražd, které by byly připsány jeho vládě.
"Ve dvou případech mi předložili nahrávky - shodou okolností nahrané v Praze -, kde dva z lidí, kteří pomáhali spojkám mezi prezidentem Kováčem a zahraničními svědky, nahráli dvě kazety, v nichž zaznělo, že 'za naši smrt zodpovídá Vladimír Mečiar'. Byl by problém je oba zavraždit v předvolebním zápase a obvinit nás z další vraždy? Rozhodl jsem se věci utnout a skončil jsem je amnestií," tvrdí.
Jako urážku odmítá Mečiar podezření, že jeho amnestie byly šity na míru Ivanu Lexovi či i jemu osobně. Policie však "v rozporu s právem" únos vyšetřuje, zatímco útoky na opoziční
politiky podle Mečiara ponechává bez povšimnutí. Stejně tak bývalý premiér popírá doznání bývalého náměstka ředitele Slovenské informační služby (SIS) Jaroslava Svěchoty k účasti na únosu jako sepsané pod nátlakem a vlivem léků i vynucené příslibem propuštění na svobodu.
"Tyto věci zásadně odmítám, zásadně nepřipouštím a nepřijímám. Pokusy vyrobit falešné svědky a falešné důkazy jsou velmi chabé," prohlašuje. "Čtyři roky se tvrdilo, že to udělala
SISka, ale nakonec zavřeli tři lidi, kteří nikdy nic společného se SISkou neměli. Tak jak je to?"
Všechno ale podle bývalého premiéra mohlo být jinak: "Kdyby se na Slovensku nepronásledovalo za skutky, které se nestaly, klidně bych odpočíval ve svém sídle a věnoval se psaní knih," vrací se k svému odchodu z politiky po volební porážce v roce 1998. Chystal se už i předat předsednictví v Hnutí za demokratické Slovensko, ale pak přišly "represe" i "vzpoura" jeho lidí, které prý nemohl opustit.
