Nane, jees, tree. Jedna, dvě, tři. Dívky na hřišti si nevymýšlejí vlastní slova, mluví mansky. Řečí, kterou už UNESCO považovalo za mrtvou. Ale spletlo se. Poslední rodilý mluvčí Ned Maddrell sice v roce 1974 zemřel, na jazyk se však na ostrově Man nezapomnělo. Zájem o manštinu roste.
„Kdybychom spolu mluvili před třiceti lety, byla by to o dost jiná diskuse. Teď už je téměř samozřejmé, že se o manštinu musíme starat,“ říká sedmapadesátiletý Phil Gawne. On i jeho žena Annie Kissacková mluví mansky plynně. A na tom, že to umí i ostatní, mají také zásluhu.
Své děti už v 90. letech vychovávali v manštině a brzy s dalšími rodiči rozjeli dětskou jazykovou skupinu. „Kromě nás a našich přátel tu už nebyl nikdo, kdo by na své děti mluvil mansky,“ vypráví Gawne a hrdě dodává, že z jejich potomků se stali „první noví rodilí mluvčí“. Manželé také pomohli založit školu Bunscoill Ghaelgagh, kterou od roku 2001 prošly stovky dětí.
I čeština mohla skončit v propadlišti dějin, říká zachránce jazyka ostrova Sark |
Dnes v ní studuje padesátka dětí. V unikátním jazyce se učí zeměpis i další předměty, ve třídách mají nápisy v manštině, v téměř zapomenutém jazyce štěbetají na školním hřišti. I jinde na ostrově se manští nadšenci snaží jazyk zařadit do běžného života občanů, přestože jej zatím ovládá jen zlomek místních. Vedle angličtiny na ně mansky mluví třeba dopravní cedule.
Manština patří po boku irštiny a skotské gaelštiny do rodiny keltských jazyků a s domovem manských bezocasých koček byla spojená od nepaměti. Postupem času ji vytlačila angličtina a, jak píše The New York Times, s nástupem 19. století se mnozí obyvatelé ostrůvku nedaleko Velké Británie začali na tuto řeč dívat svrchu. Na své děti nakonec mluvili jen anglicky.
Pomalá sněhová koule
Mizející jazyk se však už tehdy lidé snažili zachovat pro další generace. V roce 1899 vznikla Manx Language Society (Společnost manštiny) a díky novým technologiím bylo brzy možné i nahrávání manských mluvčích, digitalizace starých textů nebo sdílení manské hudby a literatury.
Jazyk tak nikdy doopravdy nevymřel a když ho v roce 2009 pohřbilo UNESCO, přišel úředníkům od studentů z Bunscoill Ghaelgagh vytýkací dopis – v manštině. Díky snaze místních ji světové společenství nakonec oficiálně „oživilo“. Podle sčítání z loňského roku psanou i mluvenou manštinu ovládá přes 2 200 lidí – na ostrově žije necelých 85 tisíc obyvatel – a tamní vláda doufá, že v příštích deseti letech se jejich počet zdvojnásobí.
Ukázka manštinyDooyrt „Ballooilley“ rish: „Vel ny partanyn snaue, Joe?“ „Ballooilley“ mu řekl: „Plazí se ti krabi, Joe?“ Dobré odpoledne: Fastyr mie! Zdroj: Wikipedia |
Dospělí chodí na kurzy manštiny, kapely svou hudbu posluchačům předávají rovněž v manštině. Každý rok v listopadu pak ostrov pořádá pětidenní festival manského jazyka a kultury Cooish. „Nabaluje se to jako sněhová koule. Možná to je trochu pomalá koule, ale určitě je,“ Ruth Keggin Gellová, úřednice z oddělení jazykového vývoje ve vládní organizaci Culture Vannin.
„Manština byla tak trochu na pokraji vyhynutí, ale my jsme ji přivedli zpátky,“ těší Julii Matthewsovou, ředitelku školy, která ze stovky let starého jazyka tvoří budoucnost ostrova Man.
Podobný osud má přitom i normanský jazyk sarkézština, kterým se kdysi hovořilo na ostrově Sark v Lamanšském průlivu. Stejně jako Man je Sark samosprávným britským korunním závislým územím, kde angličtina postupně vytlačila původní řeč. Nakonec sarkézsky mluvilo už jen posledních sedm lidí. V tu chvíli na ostrov začal jezdit český lingvista Martin Neudörfl a rozhodl se jazyk zaznamenat a nakonec i zachránit.
Ostrov Man:
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
