Ovšem většina českých straníků získala své legitimace ještě za socialismu - vždyť polovina z nich je v KSČM a další čtvrtina jich je v KDU-ČSL.
Miloš Zeman vyslovil v říjnu 1997 přání, aby se do roka počet členů sociální demokracie ztrojnásobil. Tehdy měla ČSSD 14 tisíc členů. A teď něco přes 17 tisíc.
Slovo "strana" si podvědomě spojujeme se slovem "stranit". Jako by pořád platilo heslo z roku 1990: "Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny".
Kdo je "ve straně" nebo "u nich", na toho se nestraníci často dívají skrz prsty.
"Strany mají poměrně málo členů také proto, že příslušnost ke straně veřejnost chápe jako cosi podezřelého, jako úmysl prodrat se nahoru k moci a k penězům," píše firma STEM ve zprávě bilancující veřejné mínění v deseti letech po listopadu 1989.
Strany mají málo členů - a je v tom vůbec nějaký problém? V Rakousku je každý pátý volič buď členem sociálních demokratů, nebo lidovců. Podle stranického klíče se obsazovala i místa ředitelů škol a polostátních firem. Také proto v rakouských volbách uspěli Haiderovi Svobodní, kteří mají jen okolo čtyřiceti tisíc členů.
Pokud je poměr straníků a nestraníků 3:97 jako v tuzemsku, znamená to také, že ta tři procenta rozhodují, kdo bude kandidovat ve volbách. A to je třeba u voleb do sněmovny zásadní věc, protože voliči pak pořadí na kandidátce jen těžko změní. Voliči hlasují, ale ostatní politické pokyny jdou mimo ně; respektive někdy i mimo řadové straníky.
STRANY BEZ KREVNÍHO OBĚHU
Strany si už zvykly vybírat kandidáty v takzvaných primárkách, v nich však hlasuje jen členská základna, ne registrovaní voliči jako ve Spojených státech. Stejně tak u nás není zvykem svolávat kvůli důležitým rozhodnutím mimořádné sjezdy (němečtí Zelení měli třeba sjezd kvůli postoji ke Kosovu). Kromě KSČM strany nepoužívají něco jako interní referendum. (Komunisté v něm hlasovali o změně názvu strany.)
Kritici o českých politických stranách mluví jako o "malých uzavřených tělesech" (Jiří Pehe) nebo o "prázdných schránkách" a "organismu bez krevního oběhu" (Jan Hartl). Myslí tím to, že strany málo komunikují - jak uvnitř sebe samých, tak se "zbytkem" společnosti.
"Lidé mají pocit, že přes místní stranické organizace se politika nedělá. Politika se po roce 1989 narodila seshora a zatím nedorůstá do lokální, komunální úrovně," říká Jan Hartl, ředitel firmy STEM. I proto se lidem do politických stran příliš nechce.
"Moderní politická strana by už neměla představovat jakýsi přísně centrálně organizovaný monolit, nýbrž by měla svým členům nabízet rozličné možnosti seberealizace v různých formálních i neformálních organizacích," napsal Vojtěch Šimíček, odborník z Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
SPÍŠ UZAVŘENÉ KLUBY NEŽ OTEVŘENÉ SPOLKY
Samozřejmě, i v tuzemsku existují uvnitř nebo blízko stran různé platformy nebo mládežnické odnože (od Mladých konzervativců po Komunistický svaz mládeže). A lidovci třeba úzce spolupracují s tělovýchovnou organizací Orel. Strany však někdy působí spíš jako uzavřené kluby než otevřené spolky. Nekonformní názory se (v hlavních stranách) berou jako porušení disciplíny častěji než v západní Evropě. Vnitrostranické frakce tu vlastně nejsou.
Záleží i na tom, jak vypadá samo přijímání do strany. Mělo by být jednoduché a člověk by neměl mít pocit, že prodělává zasvěcující rituál nějaké sekty. "Je možné, že poměrně formalistický postup (jak je tomu u našich stran) může zájemce o členství odrazovat," píše Vojtěch Šimíček.
Členství na zkoušku, jako má CDU, kde noví členové na čas nemusí platit příspěvky, žádná z pěti stran v Poslanecké sněmovně nezná. (Trochu se tomu blíží statut "příznivců" Unie svobody - dostávají stejné informace jako členové, jen nemohou hlasovat o stranických záležitostech.) Stejně tak tu nefunguje něco jako v Rakouské lidové straně, kde není potřeba formální přijetí, stačí vyplnit přihlášku, a když ji strana do tří měsíců neodmítne, stanete se automaticky členem.
Přihláška do strany se dá najít i na internetu (například ČSSD) nebo se tam o ni dá požádat (například ODS, Unie svobody). Ovšem o přijetí nebo nepřijetí nového člena musí stejně rozhodnout nějaká lokální stranická buňka.
Mluvčí početně slabších stran zdůrazňují, že důležitý není ani tak počet členů, jako to, jestli mají zájem něco v politice dělat. "Nejde nám o pouhý kvantitativní nárůst členské základny," uvedla mluvčí ODS Michaela Maláčová, "ale o vyváženost ve vztahu k její kvalitě a aktivitě."
BOJ O MÍSTO NA VOLEBNÍM TRHU
"Členů stran ubývá všude v Evropě, ale nepociťuje se to jako vážný problém," říká Petr Fiala, ředitel Mezinárodního politologického ústavu v Brně. Ale i strana by měla mít z čeho vybírat, a ne postavit do voleb pomalu všechny své členy, upozorňují jiní teoretici. Příklad: V roce 1994 kandidovalo v obecních volbách 10 003 členů ODS, to znamená skoro každý druhý.
Malá důvěra k politickým stranám není v zemích, které prožívají první léta po diktatuře, nic výjimečného. To platilo i pro Portugalsko a Španělsko. Ale Hnutí za demokratické Slovensko, strana založená až po roce 1989, má asi 75 tisíc členů - to je v poměru k počtu obyvatel víc než v Česku nejpočetnější komunisté.
V politologické literatuře se píše o tom, jak se za posledních sto let uvolňovaly vazby mezi stranou a jejími členy a voliči. Souvisí to se změnou životního stylu - člověk žije samostatně a zdaleka tolik nestojí o nějakou stranickou komunitu. Strany už nebývají "masové" a není pro ně tak důležitá členská základna, jako spíš úspěch na volebním trhu. "Těsné napojení na členskou základnu a voliče se stává přítěží, stejně jako rigidní ideologické vzorce stranického programu," napsal politolog Michal Klíma.
Od sedmdesátých let se v politologické typologii mluví o "stranách kartelu". Už zavedené strany žijí ze státních dotací a mají blíž ke státnímu aparátu než k různým zájmům různých částí společnosti. Snaží se "zakopat" ve stranickém a politickém systému a kontrolovat politické hřiště tak, aby na ně nevbíhala nová konkurence. "Z postavení stran jako kartelu, kdy se omezuje soutěž mezi stranami, vyplývá, že volič nemůže v dostatečné míře ovlivnit vládní politiku stran ani patřičně potrestat tu kterou stranu (ve volbách) za její špatný výkon," konstatuje Michal Klíma.
MÁLO ČLENŮ NEŠKODÍ STRANÁM, ALE ZEMI
Státní zdroje jsou pro stranické pokladny klíčové. Ani KSČM neměla ve volebním roce 1998 z členských příspěvků víc než třiadvacet procent příjmů. A ODS získala v roce 1998 z členských příspěvků jen každou pětatřicátou korunu. Kvůli penězům strany hodně členů nepotřebují. Jsou napojeny na stát jako "příspěvkové organizace". Straníci sice znamenají skoro jisté hlasy ve volbách (navíc někteří určitě strhnou i členy rodiny-nestraníky), ale i 130 tisíc hlasů členů KSČM znamená v celkovém účtování jen něco přes dvě procenta.
Výhodou komunistů je, že mohou mít své lidi ve všech volebních komisích a "ohlídat si" sčítání hlasů. Ale plakáty už nemusí lepit členové strany, na to stačí najmout brigádníky.
Čili: To, že je ve stranách málo lidí, by nemuselo příliš škodit stranám samým. Ale poměrům v zemi ano. "Zakrnělost politických stran je velkou překážkou k dalšímu rozvoji demokracie," řekl Jiří Pehe, bývalý poradce prezidenta Václava Havla. "Nepřimlouval bych se za nějakou nepolitickou politiku, ale především za renesanci a rozvoj politických stran," dodal.
Na jiný problém upozornil publicista Petr Příhoda: "Nepočetné členstvo je slabou kádrovou rezervou, proto se partajní elita nemusí obávat, že bude vyměněna. Nepočetné členstvo nemá možnost, posléze ani chuť své vedení kontrolovat," napsal o ODS a ČSSD.
"Strany nedovedou vytvářet prostor pro vzestup politických talentů a vytvářet tlak na vymístění vyčerpaných politických špiček," souhlasí Jan Hartl. A dodává, že kdyby lidé víc vstupovali do politických stran, mohla by se politika dostat ze slepé uličky. Přitom uznává, že tahle představa se může zdát trochu absurdní: "My Češi nemáme strany ve vážnosti. Ale nejen strany - nevážit si institucí a autorit, to je naše tradice."
