V budově špejcharu v areálu někdejšího zemědělského družstva v Jincích u Prahy stojí desítky trezorů. Historické i novodobé, hromada jich pochází z první republiky, ale najdou se i z ciziny. Většinou jsou kovové, ale některé díky speciální úpravě povrchu, takzvanému fládrování, působí na pohled jako skříň z ušlechtilého lakovaného dřeva.
Nejlehčí trezor váží asi sto kilo, s těmi dalšími by jeden člověk nepohnul. Najde se tu i třítunka nebo rarity, jako je trezor se skleněnou vitrínou na klenoty nebo trezor na drážní jízdenky z předválečných dob.
Na některých jsou stopy po násilném vniknutí – odvrtané zámky či proříznutá díra v boku. Díky Vladimíru Nýdlovi, majiteli unikátního muzea a jednatele firmy Jinova české trezory, a dalším podobným podnikatelům se v Česku tradice výroby trezorů udržela dodnes.
Bankovní trezory už nelákají
Specializovaní lupiči, kasaři, jejichž práci bylo možné poznat podle způsobu provedení a použitých nástrojů, jsou minulostí. Nicméně i dnes bývá odhalení trezoru při domovní loupeži pro zloděje příjemným bonusem.
„Buď pachatelé najdou klíče a otevřou ho, nebo ho odnesou – může mít klidně 200, 300 kilo. Specialisté, kteří o něm vědí předem, se připraví a pokusí se ho otevřít na místě za pomoci elektrického ručního nářadí – rozbrusky či pajsrů,“ líčí policista odboru obecné kriminality Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování, který si nepřál být jmenován.
Jediné, co už se dnes v Česku nevykrádá, jsou podle policie bankovní trezory. „Za posledních 30 let nejsou známy pokusy pachatelů dostat se do trezoru banky, a to zejména díky velkému nárůstu zabezpečení bankovních domů,“ uvádí policista. Lupiči se zaměřují na trezory v méně střežených objektech – prodejnách, čerpacích stanicích či v domácnostech.
Poptávka po trezorech se nicméně těžko mapuje. Podle Viktora Epsteina, jednatele firmy EPI – trezory, prodej trezorů nesouvisí s ekonomickým cyklem. „Je to velmi specifické. Když se něco děje v nějaké oblasti, přijde odtamtud větší poptávka. Třeba vykradou jeden barák v lokalitě, tak lidé začnou přemýšlet o zabezpečení,“ říká prodejce.
Prodejců trezorů jsou v Česku desítky a vedle toho je tu řada garážových firem, které vyrábějí nebo upravují výrobky na přání zákazníka.
„V Česku je nějakých pět, osm firem, které dělají trezory od nejnižší úrovně odolnosti S1 až po trezory klasifikované v bezpečnostní třídě pět,“ říká Petr Koktan, spolumajitel akreditované zkušebny Trezor Test v Klecanech. Z jejího webu lze zjistit, kteří výrobci si nechali udělat na svůj výrobek evropsky uznávaný certifikát a v jaké bezpečnostní třídě. Otestování stojí řádově od sto tisíc víc. Jen ohnivzdorné trezory se v Česku nevyrábějí, ale dovážejí se.
Sendvič zloděje zpomalí
Než se zákazníci rozhodnou pro certifikovaný trezor, zpravidla se nechají zlákat nákupem necertifikovaného sejfu v hobbymarketu.
„Za řádově stokoruny až nízké tisíce si koupíte falešný pocit jistoty. Jsou tam slabší plechy, horší zámky, otevřete to několika údery. Lidé nám neustále volají, že to chtějí servisovat. Doporučíme jim, že si mají koupit nový, je to spotřební zboží,“ říká Miroslav Nýdl z Jinovy, který je ve třetí generaci pokračovatelem rodinné firmy. Specializuje se na prodej a úpravy trezorů a související služby – stěhování, instalaci a opravy. Všech osm zaměstnanců musí každé tři měsíce pro takovou práci prokazovat, že má čistý trestní rejstřík.
Většina certifikovaných trezorů se podle Nýdla prodává v první bezpečnostní třídě. Ta je vhodná pro domácnosti a menší podniky, přičemž stojí od pěti do patnácti tisíc korun. „V takovém trezoru mohou lidé s ohledem na pravidla pojišťovny uložit 300 až 500 tisíc. Bohatší si kupují druhou bezpečnostní třídu, kam mohou dát o pár stovek tisíc víc. Trezory vyšší třídy než šest domů nikdo nechce, protože jsou extrémně drahé a lidé do nich nemají co dát,“ vysvětluje Nýdl. Nejvyšší bezpečnostní třída je třináctka.
Při testování se zkušební komisaři postupně snaží různým nářadím do trezoru prolomit. Začíná se údery, následuje šroubovák, úhlová bruska, autogen, korunkový vrták. Sečte se čas a nástroje a takzvané odporové jednotky se převedou na bezpečnostní třídu.
Trezory jsou poměrně rozšířené zboží. Dávají se do nich jak cennosti, peníze či známky, tak se do nich ze zákona povinně ukládají některé utajované materiály, zbraně či jedy a nebezpečné léky. Mají je soudy a zastupitelství, firmy do nich ukládají mimo jiné dokumenty se svým know-how – například postupy, jak vyrábět hologramy či tajné recepty.
Nýdlovi při výrobě trezorů občas experimentují s materiály. „Vždycky se dělá sendvič mezi dva trezorové pláště – čím víc různých vrstev, tím je trezor bezpečnější. Nutí to případného zloděje střídat nástroje, trvá mu to pak dlouho,“ líčí Nýdl mladší. Například dřevěná překližka nebo gumová výplň dokážou pachateli zalepit rozbrusku. Dřevo pak musí vylámat jiným způsobem.
Dříve se jako výplňový materiál používal často popel, který měl zastavit případný požár – takovým trezorům se říkalo popelky a pachatelé se při práci dost ušpinili.
V historii se do trezorů dávaly také ubližující nástrahy – trhavina nebo kyselina. Ty při násilném otevření zničily i materiály, které se nesměly dostat na veřejnost. „Dnes tam výrobce trezorů nesmí dávat systémy, které by zloději ublížily – otrávily ho, řízly nebo uspaly. Je to i kvůli technikům, pokud by majitel potřeboval otevřít porušený trezor,“ vysvětluje Nýdl.
