Ten tichý a zbožný člověk, vlastním jménem Ahmad Chalajlí, uřezal v květnu zaživa hlavu Američanovi Nicholasi Bergovi. Stojí také za většinou podobných vražd rukojmích v Iráku, často natočených na video. - více zde
"Abú Músá se drží své víry, jde si za svým a nedělá nic špatného. My ho známe jen z televize. Tady už dlouho nebydlí," vysvětluje sedmnáctiletý Achmad v hloučku mladých lidí, kteří se seběhli pár metrů od Zarkávího domu.
V bílém stavení ve tvaru kostky, které má na střeše satelit a nádrže na vodu, má bydlet matka a dvě ženy teroristy. Nachází se v severní části Zarky a vypadá opuštěně.
"Jsou v práci. Ale i tak by s vámi nemluvily. Hlídá to tady tajná policie," tvrdí všichni. Na otázku, co říkají zběsilému vraždění svého rodáka, odpovídají stereotypně: "Nic o tom nevíme." Nebo: "Zarkáví? Na shledanou."
Není se čemu divit, mnoho obyvatel Zarky patří stejně jako Zarkáví ke klanu Bení Hasan, nejsilnějšímu v zemi. Tradice jim neumožňuje, aby veřejně zavrhli "svého syna", ať už dělá cokoli. Po Zarkávím také "pasou" Američané. Netuší, kde by mohl být. Ovšem v Jordánsku se dozvíte, že tam byl - před čtyřmi měsíci.
Zarkáví používá převleky
"Zarkáví dokáže v průběhu pěti minut změnit svoji podobu, používá převleky, má několik falešných iráckých pasů. Mám informace, že naposledy překročil irácko-jordánské hranice v převlečení za beduína," vysvětluje jeden z mála Jordánců, kteří jsou ochotni o tomto teroristovi hovořit otevřeně.
Jenže i jeho slova dokazují, že zprávy o Zarkávím dnes dokážou na veřejnosti vyvolat nejen strach, ale že jsou často silně mytizovány. Svoji identitu proto nechce ani tento člověk za žádnou cenu prozradit (jeho jméno a povolání je redakci známo - pozn. autora).
"Nejsem blázen. Nechci, aby mi byla uříznuta hlava jako mnoha jiným," pokračuje muž, který nejenže pochází ze stejného rodového klanu, ale měl jako jeden z mála možnost setkat se před několika týdny v irácké Fallúdži se Zarkávího bojovníky.
Přestože i většina Jordánců už ví, jaké zločiny jejich krajan v posledních letech páchá, také teroristova matka Um Sajílová, která stále bydlí v Zarce (ta je v současnosti s téměř 700 000 obyvateli druhým největším městem jordánského království), o nich pochybuje.
O výrobě výbušnin nic neví, tvrdí matka
"Je to citlivý a skromný člověk, který rád pomáhá druhým. S politikou nemá nic společného a o výrobě výbušnin ani jedů nic neví," řekla v únoru loňského roku v rozhovoru pro agenturu AP.
Reagovala tak na tvrzení bývalého amerického ministra zahraničí Colina Powella, který v Radě bezpečnosti OSN řekl, že Zarkáví je specialista na jedy a výbušniny a že vede výcvikový tábor teroristů v severním Iráku. "Powell lhal, byly to výmysly. Můj syn je obyčejný a dobrý muž, oběť nespravedlivého nařčení," tvrdila tehdy Sajílová.
Ale pravdou spíše je, že se o Zarkávím bojí hovořit a nechtějí, aby jejich země byla s terorismem spojována. "Nejezděte do Zarky bez povolení úřadů, jinak budete zatčeni. K Zarkávího domu se ani tak nedostanete, všechno je tam obsazeno policií," varovali nás například lidé pracující v zahraničním oddělení jordánské státní televize, které vede Hala Zureikatová.
Policie pravidelně prohledává domy
Jenže v Zarce narazíte v těchto dnech na policisty spíše jen na křižovatkách. "Domy nám zde však tajní prohlížejí hodně často a pořád hledají někoho, kdo mohl něco vědět o šejchu abú Músovi," stěžuje si mladý muž, který se představil jako Ahmad a bydlí v blízkosti teroristova domu.
I sousedé a rodina nejhledanějšího člověka světa (spolu s Usámou bin Ládinem), na jehož hlavu byla vypsána odměna 25 milionů dolarů, však zřejmě skutečně netuší, kde přesně je a kudy se předtím po světě pohyboval.
Jeho matka, stejně jako všichni lidé v Zarce, kde se terorista narodil v roce 1966, tvrdí, že jej neviděla od roku 1999, kdy se vrátil do Afghánistánu (už na konci osmdesátých let zde bojoval proti ruské okupaci) a za pomoci bin Ládina tam založil výcvikové základny pro islámské radikály.
Matka (ta porodila celkem čtyři syny) ho prý neviděla pět let, i když jí dříve občas telefonoval. Nikdy neřekl, odkud volá. Počátkem minulého roku však telefonáty údajně ustaly.
"Novináři sem občas přijedou jako vy a ptají se, zda nevíme, kde je. Jak to můžeme vědět, když jej po celém světě hledají Američané i jiné tajné služby a nelapili ho?" ptá se v Zarce muž, jenž si říká Achmad.
"Určitě se zde občas objeví, ale to by místní neprozradili," domnívá se i Jordánec, který se setkal s jeho bojovníky.
Smyčka se stahuje
Přesto se zdá, že se smyčka kolem Zarkávího pomalu stahuje. Jordánský král Abdalláh II. se totiž nedávno sešel s kmenovými vůdci klanu Bení Hasan, do něhož Zarkáví patří, a dohodl se s nimi, že jej ze svého společenství "vydědí".
A to není v muslimském světě nic jednoduchého. Před dvěma týdny pak místní bezpečnostní síly zatkly Zarkávího synovce a bratrance. To vyvolalo v kmenové komunitě velké pozdvižení, protože existují obavy, že kvůli teroristovi, jenž řádí v sousedním Iráku, by mohla nakonec trpět nejen jeho rozvětvená rodina, ale i celý kmen.
Nic nového o pohybu Zarkávího, pobytu a životě neřekly ani jeho manželky. První žena, Jordánka, za Zarkávím odjela před lety do Pákistánu a s ní i jejich čtyři děti. Tam už na ně čekal s druhou chotí, Palestinkou, se kterou tam i v Afghánistánu mezitím žil.
"Nikdy ho nechytí," říkají proto někteří obyvatelé Zarky. Zdá se, že by si to ani nepřáli. Podle nich Zarkáví bojuje za islám a to je správné. Teroristovi se totiž podařilo mezi lidi rozšířit historku o snu, podle kterého mu z nebes do rukou spadl meč. Na jedné straně měl nápis džihád (což může v jednom z výkladů znamenat i svatá válka) a na druhé byla tato slova z Koránu: "Bůh tě neopustil, nepropadej beznaději, nenaříkej. Zvítězíš, pokud budeš upřímně věřit."
V Zarce, rodišti a bývalém bydlišti abú Músy Zarkavího (původně se jmenoval Ahmad Chalajlí), se zdá, že většina lidí v jeho vítězství skutečně věří. A jsou proto dokonce schopni omlouvat a zamlčovat jeho odporné zločiny. Vždyť podle nich jde o "tichého, klidného a zbožného muže".
 Extremista abú Músá Zarkáví na archivním nedatovaném snímku vydaném jordánskou agenturou Petra. |
