„Katastrofa dopadla na celou Západní Indii. Naše kolonie na tom asi nebyla úplně nejhůř, ale stejně jen stěží mohu pochopit, že nedokážete uvěřit velikosti mých ztrát. Musím se přiznat, že i mně by se to zdálo neuvěřitelné, pokud bych nebyl na místě a zároveň neměl žádné povědomí o tom, jak mimořádně citlivé jsou kávovníky. Stačí jeden den nebo jedna noc a rozdíl ve váze sklizené kávy na veškerých mých pozemcích může činit milion až milion a půl liber. Na jedné plantáži může pršet, kávovníky rozkvetou a já mohu počítat se sklizní sta, dvou set, nebo dokonce tří set tisíc liber. Na jiné, která leží jen o dvě nebo jen jednu míli dál, zase nespadne ani kapka. A i když keře rozkvetou, stačí jeden noční chladný déšť nebo bouře a vše je zničeno...“
Těmito slovy začíná jedenáctistránkový dopis, který Wolfert Katz na konci ledna 1828 adresoval britské bance Barings. Hrál o hodně. O čtyři roky dříve si u ní proti svým pozemkům vzal hypotéku a nyní smlouval o čas. Finančníci v Londýně mu totiž nevěřili, že výdělky z jeho sedmi plantáží jsou takové, jak Katz ve svých hlášeních uvádí. Hrozilo, že mu jeho plantáže seberou.
„Mé výdaje jsou stále stejné, ať už se sklizeň vydaří či ne. Černochy je třeba živit a šatit, daně, dozorce, doktory a úředníky je třeba platit.“
