Sedmatřicetiletá Vervoortová se v sobotu postavila na start finále závodu na 400 metrů v kategorii T52. Závodí v ní atleti a atletky, kteří kontrolují svou horní polovinu těla, chybí jim však jemná motorika. Dolní polovinu těla neovládají vůbec nebo omezeně.
Jen málokdo z laické veřejnosti před startovním výstřelem věděl, jakým utrpením si musí každý den sympatická belgická závodnice procházet. Jela doslova jako o život. Po zisku stříbrné medaile se v cíli nebránila dojetí, píše The Guardian.
OBRAZEM: Létající vozíčkář a další efekty. V Riu začala paralympiáda |
Stejně emotivní byla i následná tisková konference, kde Vervoortová s úsměvem ukazovala stříbrnou medaili.
„Vždycky věř, že to dokážeš,“ prozradila svoje závodnické i životní motto, načež zakřičela: „Jasně, že to dokážeš!“. Poté se svěřila se svým příběhem, který desítky let provází bolest a vidina nejisté budoucnosti.
V patnácti letech jí diagnostikovali degenerativní onemocnění páteře a svalů, uvádí server BBC. Léčení ani rehabilitace příliš nepomáhaly. „Mám progresivní onemocnění. Každým rokem je to horší. Musím se postupně vzdávat věcí. Kdybyste mě viděli před rokem, tak jsem mohla malovat překrásné věci. Teď už nemohu. Vidím tak na dvacet procent. Co přijde příště? Mám z toho strach,“ popsala své trápení.
Bolest a úsměvy
Navenek se však svou nemoc snaží nedávat najevo. Na své okolí se usmívá a snaží se být optimistická. „Každý mě vidí, jak se usmívám a jak mám radost z medailí. Druhou tvář však nevidí. Mívám strašné bolesti. Někdy spím třeba jenom deset minut,“ tvrdí.
„Udělala jsem všechno pro to, abych byla zdravá. Doktoři mi ale mohou jen pomoct od bolesti,“ dodává. Bolesti jsou někdy tak silné, že nemůže ani jíst. Dobře jí nedělají belgické zimy, proto stále častěji trénuje na ostrově Lanzarote a plánuje se zde usadit natrvalo.
Tím však její příběh nekončí. Rozruch totiž vzbudila i tím, jak otevřeně mluví o možnostech asistované sebevraždy. Ona sama ji bere jako jednu z možností, jak se vypořádat se zdravotními problémy. Připraveny má dokumenty, které jí případnou eutanazii umožní. „Je to opravdu složité, získat všechny ty papíry. Musíte navštívit několik lékařů. Potřebujete tři podpisy od doktorů a musíte si promluvit s psychiatrem,“ popisuje složitou legislativu.
Eutanazie je v Belgii legální a podle Vervoortové jí dává naději do budoucna. Na brzkou smrt však podle svých slov nemyslí. Dokládá to i fakt, že potřebné dokumenty si vyřídila už v roce 2008.
„Teď mám víc starostí s buddhismem a zenem,“ říká s úsměvem. „Kdybych ale ty dokumenty neměla, spáchala bych sebevraždu. Doufám, že i další země včetně Brazílie o tomto tématu začnou debatovat. (Eutanazie) pomůže lidem žít déle. Neznamená to, že to lidé podepíší a o dva týdny později musí zemřít,“ vysvětluje.
Vervoortová toho chce před svou smrtí ještě hodně stihnout. Ráda by zkusila skydiving. Chtěla by se proletět ve stíhačce F16, otevřít vlastní muzeum a závodit v rally. „Můj strach ze smrti je pryč. Asistovaná sebevražda je, jako kdyby vás operovali. Jen se už nikdy neprobudíte. Přijde mi, že to bude poklidné. Až budu umírat, tak nechci trpět,“ popisuje.
Aktivní až do smrti
Ještě během probíhající paralympiády oznámila, že se jedná o jedny z posledních závodů, kterých se účastní. „Mám z toho rozporuplné pocity. Jsem šťastná, ale zároveň smutná, protože se jedná o mé poslední závody. Byl to pro mě svým způsobem lék, dělat tohle všechno. Dostala jsem ze sebe všechnu frustraci a strach,“ tvrdí.
Paralympijský výbor zakládali v kavárně, v Riu tipují osm medailí |
V Belgii možnost asistované sebevraždy od roku 2002 využilo asi 1 400 lidí. Vervoortová se k nim v dohledné době přidat nechystá. Smrt zvolí až v momentě, kdy budou bolesti nesnesitelné. Do té doby chce zůstat aktivní. Chce se také starat o její labradorku Zenneke, která jí pomáhá se zvládáním každodenních povinností.
A až jednou nadejde den, kdy Vervoortová vydechne naposled, nebude se jednat o chvíle smutku. Alespoň tak si to sympatická atletka plánuje. „Pohřeb nebudu mít v kostele. Žádné kafe a koláče. Chci, aby měl každý v ruce skleničku šampaňského a prohlásil – Na zdraví, Marieke. Měla ses dobře. Měla jsi skvělý život. Teď jsi na lepším místě,“ popisuje.
Vervoortová stříbrným závodem na 400 metrů na paralympiádě Riu ještě neskončila. V sobotu 17. září ji čeká sprint na 100 metrů. Zlato by bylo dokonalým završením její kariéry.
